Němečtí intelektuálové byli v roce 1789 po francouzské revoluci vtaženi do politických otázek a Kant nebyl výjimkou. Klíčové prvky jeho politické filosofie byly zveřejněny v esejích jako „Teorie a praxe“ (1793) a „Věčný mír“ (1795) před jejich formálním výkladem v díle Metafyzika mravů (1797).
Jak se tvrdilo výše (§10), základem kantovského liberalismu je myšlenka, že donucování je ospravedlnitelné jen tehdy, aby zabránilo překážkám svobody a tak uchránilo osobní svobodu a usměrnilo majetek, každý nárok, který představuje možné omezení svobody druhých lidí do té chvíle, než můžou rozumově souhlasit tímto s nárokem jako se součástí systému vlastnických práv; ale osobitá přesvědčení a představy dobra, ať náboženské nebo filosofické, přímo nezasahují do svobody druhých, a proto nejsou vlastním předmětem politického usměrňování. Kantův vývoj tohoto základního pravidla v politické filosofii je nicméně složitý a kontroverzní.
Kant z tohoto předpokladu na jedné straně vyváděl argumenty pro rázné odmítnutí jakékoli paternalistické či autoritářské vlády, dokonce i pro odmítnutí shovívavého paternalismu. Vláda existuje proto, aby ochraňovala svobodu, jednotliví lidé musí vymezit vlastní cíle a usilovat o ně do té míry, která je slučitelná s podobnou svobodou druhých; tak „paternalistická či autoritářská vláda, kde subjekty, a také minority, nemohou rozhodovat o tom, co je pro ně opravdu prospěšné nebo škodlivé, ale jsou zavázány k tomu, aby pasivně očekávaly, co hlava státu usoudí, jak by měly být šťastny …to by byl nejvíce myslitelný despotismus“ (8: 290-1). Kant měl dále za to, že se svrchovanost jakékoli vlády odvozuje výhradně ze schopnosti těch, kteří jsou řízeni rozumem, mají k tomu patřičný věk, a tak, že je nutné prověřovat legitimitu všech zákonů, „zda mohly vzejít ze sjednocené vůle celého lidu“ (8: 297). Tato omezení by se mohla nejlépe uplatnit v republice bez dědičné monarchie nebo aristokracie, která by stavěla soukromé výsadní právo proti právu veřejnému. Kant nakonec ve Věčném míru tvrdil, že by se někdy mohlo očekávat ukončení vedení válek jen ve světové federaci republik, kde by se nemohli žádní soukromí panovníci ztotožňovat s násilným rozšiřováním svých panství a s navyšováním svého osobního vlastnictví.
Kant na druhé straně připojil k těmto liberálním naukám odmítnutí jakéhokoli práva na násilnou revoluci, což bylo pro mnohé překvapující. Ale zde je Kantovo myšlení složité. Zásadním pro jeho celkový postoj je jeho pohled, že v jisté situaci, kdy různé osoby musí přicházet do kontaktu mezi sebou, nemáme pouze morální právo, nýbrž morální povinnost zřídit nebo udržovat stát. Ale někdo by mohl snadno namítat, že tyranie je státem pouze podle jména a že náš mravní závazek vůči tyranii je právě to, abychom ji nahradili za každou cenu legitimním státem. Kant nabízí několik důvodů, proč tomu tak není. Jedním tvrzením je, že násilná revoluce neponechává čas pro pravou reformu zásad či základů (8: 36), a dalším argumentem je, že se lidi bouří kvůli touze po větším štěstí, což je nelegitimní důvod pro rozvrácení státu (8: 298). Ale jsou to tvrzení založená na zkušenosti, a nedokazují, zda se lidi můžou bouřit výhradně z toho důvodu, aby odstranili nezákonná omezení své svobody. Kant předkládá další argument, že konstituce, která poskytuje zákonné právo pro vzpouru vůči nejvyšší autoritě, která konstituci vytváří, by tímto nevytvářela zcela jedinou nejvyšší autoritu (neodrážela moc nejvyšší autority), a tak by sama byla kontradiktorní (6: 319). To se mnohým zdálo jako sofismus; ale mohl to být Kantův pokus o protlačení svého liberalismu skrze pruskou cenzuru tím, že upřel vzpourám zákonné právo, aniž by však kdy vzpourám výslovně upřel právo morální.
Kant musel s cenzurou bojovat už v roce 1786, ještě před smrtí Fredericka Velikého. V díle „Co je osvícenství?“ (1785) Kant tvrdil, že zatímco osoby ve veřejných funkcích musí poslouchat rozkazy (což zmatečně nazývá „soukromé použití rozumu“), pak žádný úředník, ani profesor nebo dokonce ani vojenský důstojník, se nemusí vzdát svého práva sdělovat své názory „celé čtenářské obci („veřejné použití rozumu“) (8: 37). Ale Kantův útok vůči nepostradatelnosti ustanovení církve v díle Náboženství v mezích pouhého rozumu (1793), třebaže legálně publikovaném se schválením ne-pruské univerzity (Jena), pobouřil konzervativního Fredericka Williama II a jeho ministra Wöllnera, a Kantovi bylo pohroženo trestem, pokud by nadále publikoval na téma náboženství. S přísahou oddanosti svému panovníkovi Kant přislíbil upustit od tématu náboženství, ale po smrti tohoto krále v roce 1797 se Kant sám považoval za zproštěného tohoto slibu, a další rok ještě uveřejnil svoji nejodvážnější obranu intelektuální svobody, Spor fakult. Kant zde tvrdil, že zatímco teologická fakulta může mít povinnost předkládat jistá dogmata schválená státem, což není nic menšího než oficiální funkce filosofické fakulty, což je podrobovat všechny názory rozumovému zkoumání; a vláda, která opravdu usiluje o blaho svého lidu by mu v žádném případě neměla chtít zakládat morálnost či morálku na strachu nebo dogmatu, ale jen na svobodném uplatňování jejich vlastního rozumu. Nová vláda neměla dost odvahy pro další potlačení letitého filosofa, a tak mohl Kant takovou obranu intelektuální svobody publikovat bez nějakého incidentu.
V soukromí Kant věnoval poslední roky svého života plánu zaplnit mezeru mezi metafyzickými základy přírodní vědy a soudobou fyzikou, a započal s ním kolem roku 1796. Toto dílo Kant nikdy nezveřejnil, zanechal po sobě jen poznámky, které byly později publikovány jako Opus postumum. Kant se zde pokoušel ukázat, že za použití kategorické struktury a pojmu síly můžeme vyvodit nejen nejobecnější zákony mechaniky, jak to tvrdil v roce 1786, ale také mnohem podrobnější kategorizaci forem materie a jejich sil. Kant také tvrdil, že smysly nepostřehnutelný, samo se pohybující éter nebo „kalorické fluidum (hypotetická látka či forma hmoty způsobující zahřívání a hoření)“ je podmínkou pro možnost zkušenosti. V posledním etapách tohoto díla se Kant nicméně navrátil k nejširším tématům své filosofie a pokusil se rozvinout konečné vyjádření transcendentálního idealismu. Zde tvrdil, že „nejvyšším východiskem transcendentální filosofie je to, co sjednocuje Boha a svět synteticky, pod jedním pravidlem“ (21: 23) – kde takové pravidlo není ničím jiným než samotnou lidskou autonomií. Bůh a svět nejsou „substance“ mimo mé myšlení, ale spíše myšlení, kterým sami vytváříme objekty“ (21: 21): svět je naše zkušenost uspořádaná podle kategorií a zákonů našeho vlastního utváření, a Bůh je zobrazením naší vlastní schopnosti předkládat sobě samým mravní zákon prostřednictvím rozumu. Mravní zákon „vyplývá ze svobody … a mravní zákon si jedinec vztahuje sám na sebe, a není tomu tak, jako by jiná a vyšší osoba vytvořila mravní zákon jako (závazné) pravidlo pro tohoto jedince. Jedinec považuje sám sebe za nutného svým vlastním rozumem…“ (22: 129). To je vhodný závěr Kantovy filosofie autonomie.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 22. 3. 2021)