Immanuel Kant se narodil 22. dubna 1724 v Königsberku (Královci), v hlavním městě Východního Pruska. Byl dítětem chudých, ale zbožných stoupenců pietismu, tedy luteránského obrozeneckého hnutí, které kladlo důraz na lásku a dobré skutky, na jednoduchost bohoslužby, a na individuální přístup k Bohu.
Kantův slib byl přijat pietistickým pastorem Franzem Albertem Schultzem, a Kant přijal bezplatné vzdělání na pietistickém gymnáziu. V šestnácti letech Kant vstoupil na univerzitu v Königsberku, kde studoval matematiku, fyziku, filosofii, teologii a klasickou latinskou literaturu. Jeho hlavním učitelem byl Martin Knutzen (1713-51), který ho uvedl jak do wolffovské filosofie, tak do newtonovské fyziky, a také inspiroval některé Kantovy pozdější vlastní názory a filosofickou nezávislost při jeho obhajobě fyzikálního vtékání vůči předem dané harmonii Leibnize a Wolffa. Kant opustil univerzitu v roce 1746, právě když se objevilo významné dílo proti-wolffovského pietisty, filosofa Christiana Augusta Crusiuse. Kantova výchova by ho učinila vnímavým ke Crusiusovi, a tak Kant opustil univerzitu prodchnutý osvícenskými snahami wolffovské filosofie, avšak již obeznámen s jejím technickým kriticismem, obzvláště s Crusiusovou kritikou Wolffova pokusu odvodit podstatné závěry z jediného a pouze formálního prvního principu, totiž z logického principu nerozpornosti.
Kant dokončil své první dílo Myšlenky o pravdivém hodnocení živých sil (1746, publikováno 1749), když opouštěl univerzitu, je to neúspěšný pokus propojit karteziánskou a Leibnizovu teorii fyzikálních sil. Kant pak pracoval jako soukromý učitel, sloužící po domácnostech poblíž Königsberku po dobu dalších osmi let. Nicméně, když se v roce 1755 vrátil na univerzitu, tak měl připraveno několik prací k publikování. První z nich byla Všeobecná přírodní historie a teorie nebes, mnohem úspěšnější vědecké dílo než Kantovo dílo první, a v něm obhajoval mlhovinovou hypotézu, nebo jinak původ sluneční soustavy z mlhovinové hmoty, a to pouze mechanickými prostředky. Kniha byla během Kantova života sotva známa, nicméně, také francouzský astronom Pierre Laplace (1749-1827) rozvinul nezávisle na něm svoji verzi mlhovinové hypotézy (publikované 1796), a až později se teorie stala známou jako Kant-Laplaceova hypotéza. Kant v roce 1755 také publikoval dvě latinská díla, svoji MA (středověkou?) tezi Krátká prezentace nějakých myšlenek, co se týká ohně (De igne) a své první filosofické dílo Nové objasnění prvních principů metafyzického poznání, které mu zasloužily právo nabídnout na univerzitě přednášky, a to jako soukromý docent placený přímo svými studenty. Následující rok Kant publikoval Uplatnění metafyziky spojené s geometrií v přírodní filosofii, jehož ukázka I obsahuje fyzickou monadologii, a toto dílo mu zasloužilo oprávnění pro placenou profesuru, ačkoli až do roku 1770 žádné řádné profesorské místo neobdržel. V těch letech Kant publikoval také čtyři eseje o větru a zemětřesení.
Kant začal přednášet na podzim roku 1755, a aby si vydělal na živobytí, přednášel víc než dvacet hodin týdně. Jeho témata zahrnovala logiku, metafyziku, etiku a fyziku, a postupně přidal fyzikální zeměpis, antropologii (první německé přednášky s tímto titulem), pedagogiku, přirozené právo, a dokonce teorii opevňování (fortifikace). S výjimkou jedné malé eseje o optimismu (1759), opět nepublikoval až do roku 1762, kdy započal další nával publikací. Pak Kant publikoval všechno v němčině: Falešná jemnost čtyř sylogistických figur (1762); Jediný možný argument ve prospěch důkazu existence Boha a Pokus uvést pojem záporných veličin do filosofie (1763); Pozorování (pocitu) krásného a vznešeného a Zkoumání, co se týká zřejmosti principů přirozené teologie a morálky (1764), toto posledně jmenované dílo Kantovi zasloužilo mezi příspěvky v soutěži, kterou vyhrál Mojžíš Mendelssohn, druhé místo; Sny duchovidcovy vyložené sny metafyziky (1766); a O prvním základu rozlišování směrů v prostoru (1768). Tyto publikace Kantovi v Německu zasloužily dalekosáhlé uznání. Během tohoto období byl Kant hluboce zasažen dílem Jean-Jacquese Rousseaua, zvláště jeho Společenskou smlouvou a chválou svobody v Émile (obě díla 1762). V té době byl Kant také dobře obeznámen s filosofií Davida Humeho, jehož dvě Zkoumání a jiné eseje, (nevztahuje se na Pojednání o lidské přirozenosti), byly v němčině publikovány až v roce 1755.
Poté, co několikrát neúspěšně žádal o katedru (profesorské křeslo) doma, zatímco odmítal nabídky odjinud, byl nakonec v roce 1770 jmenovaný profesorem logiky a metafyziky v Königsberku. Tato událost zapříčinila sepsání inaugurační dizertační práce, Kantova posledního díla v latině, s názvem O formě a principech smyslového a inteligibilního světa. Poté následovala korespondence k tomuto dílu s Johannem Heinrich Lambertem, Johannem Georgem Sulzerem a Mendelssohnem, nicméně, Kant upadl do další dlouhé dekády mlčení, kterou prolomilo jen několik postupných zpráv jeho nedávnému studentovi Marcusu Herzovi a několik menších esejí. Už během této „dekády mlčení“, si však Kant připravoval obrovské podklady pro následující díla. Počínaje rokem 1781, s prvním vydáním Kritiky čistého rozumu, Kant uvolnil neustálý příval knih. Mezi ně patří: Prolegomena ke každé příští metafyzice, která se bude moci stát vědou, nezdařilá popularizace první Kritiky v roce 1783; dvě eseje, „Idea k všeobecným dějinám ve světoobčanském pohledu“ a „Co je osvícenství?“ v roce 1784; Základy metafyziky mravů a čtyři další eseje v roce 1785; Metafyzické základy přírodní vědy, eseje „Domnělý počátek lidských dějin“ a „Co se tím myslí: orientovat se v myšlení?“ a dvě další jiné v roce 1786; podstatně revidované druhé vydání Kritiky čistého rozumu v roce 1787; v roce 1788 Kritika praktického rozumu a esej o „O používání teleologických principů ve filosofii“; Kritika soudnosti, tak jako důležitá polemika „O zjištění, podle, kterého jakákoli nová kritika čistého rozumu se má stát postradatelnou na základě kritiky starší“ v roce 1790; politická esej „O společném výroku: Může být správné v teorii, ale nehodí se v praxi“ a kontroverzní Náboženství v mezích pouhého rozumu v roce 1793; K věčnému míru v roce 1795; Metafyzika mravů, která zahrnuje „Nauku práva“ a „Nauku ctnosti“ v roce 1797, tak jako esej „O domnělém právu lhát z lásky k lidem“; a jeho poslední významnější díla v roce 1798, příručka Antropologie z pragmatického hlediska a Kantova obrana svobody rozumu pro filosofické vlohy či nadání před náboženskou a legální cenzurou restriktivní atmosféry Pruska po Frederickovi Velikém, Spor fakult. (S Kantovým svolením některé z jeho dalších přednáškových kurzů byly též publikovány, včetně Logiky v roce 1800 a Fyzikální geografie a Pedagogiky v roce 1804.) Kant přestal přednášet a odešel do penze v roce 1797, ve věku sedmdesáti tří let, a zasvětil své zbývající léta práci, která měla nést název „Přechod od metafyzických prvních principů přírodní vědy k fyzice“, ale která zůstala velmi nekompletní v době, kdy na ní Kant v roce 1803 přestal pracovat. (Výběry z jejich konceptů byly poprvé publikovaný v letech 1882-84, a práce byla zcela publikována jako Opus postumum v roce 1936-38). Po životě bez nějaké vážné nemoci, avšak provázeném hypochondrií, Kant postupně ztrácel zrak i sílu a zemřel 12. února roku 1804.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 6. 3. 2021)