AMZD10.14VTK
Ježíš Kristus učil, že člověk nejen přijímá a zakouší milosrdenství od Boha, ale je povinen také sám prokazovat milosrdenství druhým: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7).“ Církev v těchto slovech nalézá výzvu k činu a sílu k praktickému uskutečňování milosrdenství.
Jestliže všechna blahoslavenství z horského kázání ukazují cestu obrácení, změny života, blahoslavenství milosrdných je v tomto ohledu zvlášť výmluvné. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky (plné milosrdenství) vůči bližním.
Cesta, kterou nám Kristus ukázal v horském kázání skrze blahoslavenství o milosrdných, je mnohem širší než ta, kterou pojmu milosrdenství vytyčují běžné názory lidí. Milosrdenství chápou jako úkon nebo jednostranný proces, který vytváří a ponechává odstup mezi tím, kdo je prokazuje, a tím, kdo je přijímá, mezi dobrodincem a obdarovaným. Odtud pochází onen požadavek, aby se mezilidské a společenské vztahy osvobodily od milosrdenství a založily se na pouhé spravedlnosti. Takové názory na milosrdenství neberou v úvahu těsné spojení milosrdenství a spravedlnosti, o kterém mluví celá biblická tradice, a především Kristovo mesiášské poslání. Opravdové milosrdenství je nejhlubším pramenem spravedlnosti. Spravedlnost sama o sobě je schopna pouze rozhodovat o rovném rozdělování určitých dober mezi lidmi. Láska naopak, a jedině láska (ona dobrotivá láska, kterou nazýváme „milosrdenstvím“) může navrátit člověku jeho pravou důstojnost.
Odpuštění je základní podmínkou pro smíření – nejen ve vztahu mezi Bohem a člověkem, ale i mezi lidmi navzájem. Svět, z kterého odstraníme odpuštění, zůstane pouze světem chladné a bezohledné spravedlnosti, podle níž si každý zjednává svá práva vůči ostatním. A sobectví různého druhu, které je v člověku skryto, pak může změnit lidský život a společnost v systém, kde slabí budou utiskováni silnějšími, nebo v ustavičný boj jedněch proti druhým.
Proto církev musí vždy, zvláště dnes, pokládat za jeden ze svých hlavních úkolů hlásání a uvádění ve skutek tajemství milosrdenství, které se nám v nejvyšším stupni zjevilo v Ježíši Kristu. Toto tajemství je nejen pro církev, která je společenstvím věřících, ale v jistém smyslu pro všechny lidi pramenem jiného života, než jaký si může vytvořit člověk, vystavený působení trojí žádostivosti (srov. 1 Jan 2,16). V síle tohoto tajemství nás Kristus vybízí, abychom stále odpouštěli.
Často opakujeme slova modlitby, kterou apoštoly (a nás) naučil Pán Ježíš „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům (Mt 6,12)“, tedy těm, kteří se proti nám provinili. Vědomí, že jsme si všichni navzájem dlužníky, jde ruku v ruce s výzvou k bratrskému společenství, jak ji vyjadřuje svatý Pavel, když vybízí, aby se věřící „navzájem snášeli v lásce (Ef 4,2; srov. Gal 6,2)“. Je to výzva k pokoře vůči člověku, vůči bližnímu i vůči sobě. Je to škola dobré vůle pro každodenní soužití za různých podmínek naší existence.
Kristus naléhavě zdůrazňuje nutnost odpouštět, když při odpovědi Petrovi na otázku, kolikrát se má odpustit bližnímu, použije symbolické číslo „sedmasedmdesátkrát (Mt 18,22)“. Tím chce Ježíš naznačit, že je třeba odpustit každému člověku a vždy. Samozřejmě takový požadavek odpuštění bez výhrad neodstraňuje požadavek objektivní spravedlnosti. Správně chápaná spravedlnost je vlastně cílem odpuštění.
Dives in Misericordia (aktualizace 11. 7. 2021)