Řecké (slovo) hermeneuein v překladu znamená: vyjadřovat, vysvětlovat, překládat nebo interpretovat; hermeneia je interpretace a tak dále, často interpretace posvátného poselství.
Plato nazýval básníky hermenes – interpreti – bohů. Filosofové interpretovali Homéra alegoricky. Augustin interpretoval Starý zákon jako alegorii, přičemž používal novoplatonické myšlenky a popsal pozvednutí duše nad literární a morální smysl textu až k jeho smyslu duchovnímu. Alegorická interpretace zůstala normativní po celý středověk. Během reformace, zvláště v Německu, se hermeneia (hermeneutika) stala více explicitní a systematickou. Slovo hermeneutika, „umění interpretace“, se objevilo v roce 1654 v titulu J. C. Dannhauerova díla s názvem Hermeneutica sacra sive methodus exponendarum sacrarum litterarum (Posvátná hermeneutika neboli metoda, jak vykládat posvátné texty). Protestanté museli interpretovat bibli korektně; dovolávali se toho proti římskému katolicismu. Odmítli alegorickou interpretaci, trvali na liteře textu a doufali, že opět získají jeho smysl ze zkomolenin, které zavedla církev a scholastika. Biblická exegeze nezůstala izolována od interpretace jiných textů. Spinoza v díle Tractatus theologico-politicus (Traktát teologicko-politický), (1670 kap. VII: §94) tvrdil, že „pouze dobrá úroveň biblické exegeze může být světlem pro rozum, který je společný všem“. Pro Spinozu se biblická exegeze stala biblickou kritikou a tato zahrnovala historii. Poté, co zprávy o zázracích byly vzaty zkrátka rozumovými kritérii víry, musíme vysvětlit, proč autoři bible a jejich současníci v zázraky věřili.
Johann Ernesti ve své příručce hermeneutiky (1761: 7) prohlásil, že „literární/doslovný smysl Písma se musí vymezit tím samým způsobem, jakým zjišťujeme literární/doslovný smysl jiných knih“. Další texty, které bylo zapotřebí interpretovat, byly právní listiny a klasická antická díla, a tyto disciplíny také přispěly k (rozvoji) hermeneutiky. Významné pokroky udělali dva klasičtí filologové, Friedrich Ast a Friedrich August Wolf. Ast, v díle Grundlinien der Grammatik, Hermeneutik und Kritik (Základy gramatiky, hermeneutiky a kritiky), (1808), rozlišil různé úrovně rozumění textu. První úroveň je „historická“ a stanovuje autentický text porovnáváním různých rukopisů a zapojením znalosti historie a dalších spisů daného období; tomuto rozumění odpovídá „hermeneutika textu“. Druhá je gramatická, která odpovídá „hermeneutice smyslu“: rozumíme smyslu slov a vět v textu. Třetí je duchovní: stoupáme od literárního smyslu k duchu (Geist) autora a jeho společnosti („duchem“ se míní „životní postoj, mentalita, nebo světový názor“, takto myšlený duch nemusí mít žádnou teologickou nebo psychologickou konotaci). Ve svých přednáškách „encyclopaedia of classical studies“ (encyklopedie klasických studií) z let 1785 až 1807 Wolf definoval hermeneutiku jako „vědu o pravidlech, jejichž pomocí je rozpoznán smysl symbolů“ (1831: 290). Snahou hermeneutiky je pak „pochopit někým zapsané nebo dokonce pouze vyslovené myšlenky právě tak, jak by je chápal on“ (1831: 293). Toto vyžaduje nejen znalost jazyka textu, ale také historickou znalost, znalost autorova života, znalost historie a zeměpisu jeho země. Interpret by měl v ideálním případě znát všechno to, co bylo známo i autorovi. Wolf navrhoval mnoho pravidel pro zvládání problémů spojených s interpretací, ale trval na tom, že interpret potřebuje „lehkost duše“, aby „rychle uváděl v soulad sebe sama s cizími myšlenkami“ (1831: 273). Nepostačuje znát pravidla; při používání pravidel potřebujeme dovednost, kterou však žádné pravidlo zaručit nemůže.
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)