Kant začíná své úvahy k tzv. nauce postulátů, tedy k teorii, že musíme postulovat či předpokládat naši nesmrtelnost a existenci Boha, velmi abstraktním pojmem, který je v podstatě dalším rozvinutím jedné z Leibnitzových myšlenek, a to Leibnitzovy myšlenky nejlepšího ze všech možných světů.
Kant si totiž klade otázku, co je vlastně konečným cílem, k němuž by mělo směřovat naše racionální jednání. Ano, je to nejlepší ze všech prakticky možných světů, tedy ze všech světů, které můžeme utvářet svými činy, svým jednáním.
Snad takový svět, v němž jsou všichni lidé šťastní, Kant však říká, že to nemůže být správné, protože existují lidé, kteří si vůbec nezaslouží, aby šťastní byli. Existují například lidé, kteří udělali morálně nebo podle práva něco špatného a zaslouží si trest. Nemůže to tedy být nejlepší ze všech možných světů, ve kterém jsou všichni lidé, například i lidé, kteří spáchali hrozné zločiny, šťastní. Přinejmenším ne úplně šťastní, musí být totiž za to, co provedli, potrestáni. Možná, že svět, ve kterém by všichni lidé jednali morálně správně, by také nebyl nejlepší ze všech možných světů. Protože podle Kantovy vlastní morální filosofie mohou morálně dobré činy velmi často vést k neštěstí. Tak například podle Kanta platí, že člověk musí vždy říkat pravdu. Člověk nesmí nikdy lhát. Kant je v tomto bodě nesmiřitelně přísný. Mohlo by se stát, že se dostanu do situace, kdy by pro mě bylo velmi, velmi výhodné lhát. V takovém případě bych podle Kanta musel přesto říkat pravdu, i kdyby mi to nepřineslo štěstí. Ano, teď si snadno dokážete představit různé situace, pomysleme například na nevěrného manžela, který by musel své ženě přiznat, že ji podvedl. V takovém případě by to mohlo znamenat zkázu jeho celé občanské existence. Ano, rozpad manželství, opuštění dětí, lze si přitom představit všechny možné jiné špatné věci, které z toho vyplývají, protože ten člověk by říkal pravdu. Kant je nicméně toho názoru, že pravdu říci musí. Je tedy pravda, že morální jednání nevede k tomu, aby byli všichni šťastní. Proto svět, v němž všichni lidé jednají morálně, nemůže být tím nejlepším možným světem. Může se totiž stát, že lidé, kteří si zaslouží být šťastní, protože jednají morálně, jsou přesto nešťastní.
Nejlepší ze všech možných světů je tedy svět, ve kterém jsou všichni lidé tak šťastní, jak si zaslouží. To je nejvyšší dobro, to je nejvyšší cíl, který si můžeme představit. Svět, který bychom měli v ideálním případě realizovat. To znamená, když to řekneme velmi stručně v politickém kontextu: svět, který je co nejspravedlivější, svět, ve kterém mohou všichni lidé žít bez starostí. To by byl takříkajíc ten nejmenší požadavek, svět, v němž se zločinci trestají, ale ne přehnaně přísně, nýbrž jen v nezbytné míře, a v němž jsou všichni lidé přiměřeně dobře zajištěni a podporováni ve svých morálních projektech a pohnutkách. To však stále nestačí. Ano, čeho tedy můžeme dosáhnout. O toto nejvyšší dobro máme usilovat. Problém je však v tom, že k uskutečnění nejvyššího dobra můžeme jenom přispět, a to tím, že sami budeme jednat mravně, což je důležitá součást nejvyššího dobra. Lidé by měli jednat morálně.
Nejvyšší dobro však nemůžeme realizovat vlastními silami. A to ze dvou důvodů, které vzájemně souvisí. Nevíme, kolik štěstí si zaslouží ostatní lidé. Kdo by si troufal posuzovat, zda je jiný člověk tak šťastný, jak si zaslouží? Kdo by si to vůbec dovolil posoudit sám u sebe? Kant se domnívá, že my sami, lépe řečeno naše vlastní motivace není pro nás natolik průhledná, abychom věděli, zda si vůbec zasloužíme být tak šťastní, jak skutečně šťastní jsme. Všichni žijeme v jisté formě materiálního zabezpečení a ve světě sociálních jistot, které jsou většině lidstva na Zemi odepřeny. Většina lidí na světě je na tom hůř než kdokoli z nás. Zasloužili jsme si to? Podle našich morálních činů? Kdo by za to dal ruku do ohně? Hm, já ne. V tomto ohledu nemůžeme vědět, zda si skutečně zasluhujeme být tak šťastní, jak jsme. A žádný člověk tím nemůže vyhrožovat jiným lidem. Ale i kdybychom to dokázali posoudit, my jako lidé, ano, pak bychom nemohli také přidělovat štěstí tak, jak si lidé zaslouží. Samozřejmě bychom se mohli snažit spravedlivě trestat a spravedlivě odměňovat. To už umíme, to už děláme a snažíme se o to. Ale můžeme se například vyrovnat s tím, že morálně bezúhonní lidé náhle onemocní a těžce trpí? Tady jako lidé nenalézáme žádné východisko. To znamená, že nemůžeme vlastními silami dosáhnout nejvyššího dobra, světa, v němž je vše možné, jak si zasloužíte. Je to však morálně nutný cíl. A teď už víte, kam to směřuje. Ano, pokud Bůh existuje, mohl by, protože je vševědoucí, posoudit, kolik štěstí si každý člověk zasluhuje. Bůh je hlasatelem srdce, jak říká Kant. Ano, nahlíží do hlubin našich srdcí. A ví, jaká je naše morální motivace. A jak jsme morálně dobří. A tedy i to, jaký trest nebo odměnu si zasloužíme.