Heinrich Heine, k jehož přednášce se za chvíli ještě vrátím, řekl, že životní příběh Immanuela Kanta je těžké popsat, protože Kant neměl ani život, ani dějiny. Takový názor samozřejmě vychází ze skutečnosti, o níž jste pravděpodobně všichni slyšeli, že se Kant narodil v Königsbergu a v Königsbergu také žil a zemřel.
Nikdy to místo ve skutečnosti neopustil. V mládí se pohyboval v okolí vzdáleném několik kilometrů od Königsbergu, když pracoval jako rodinný soukromý učitel, ale například Východní Prusko prostě doopravdy nikdy neopustil. Nikdy nebyl v Berlíně. Byl přitom členem Berlínské akademie, ale do Berlína nikdy necestoval, protože to pro něj zkrátka bylo příliš daleko. Nicméně, a o tom se zde chci jen velmi krátce okrajově zmínit, Kant měl skutečně velmi zajímavý a pestrý život, a pokud Vás to zajímá, nemohu to zde podrobně rozebírat, mohu vás jen odkázat na skvělý životopis Manfreda Kühna: Kant. Životopis, který popisuje mnoho pohledů na Kantův život, který se odehrával (jen) v Königsbergu, ale přesto byl napínavý.
Velmi stručně se zmíním o některých Kantových stěžejních dílech, protože život takového myslitele je v podstatě samozřejmě životem (myslícího) ducha, a v jeho životě představují produkty této intelektuální práce nejdůležitější prvky. U Kanta se rozlišují tzv. před-kritické spisy. Jedná se o díla, která napsal v čase po ukončení studia v roce 1746 až do doby, kdy vyšla jeho Kritika čistého rozumu. Z tohoto (před-kritického) díla, které si dnes také zasluhuje pozornost a Kantovi se jistě za něj dostalo dalšího uznání, bych chtěl vyzdvihnout jen jeden text, jenž se zcela explicitně týká našeho dnešního tématu. Konkrétně jde o spis s názvem: Jediný možný základ důkazu pro prokázání Boží existence, kde Kant ještě tvrdí, že existuje jeden platný důkaz Boží existence. Ale důkaz, který se odchyluje od standardních důkazů, se vlastně znovu objevuje v Kritice čistého rozumu. K tomuto bodu se ještě krátce vrátím. Pro tuto chvíli je důležité, že Kant začíná nejprve jako člověk, který věří zcela tradičně. Podle filosofů můžeme dokázat Boží existenci racionálním myšlením, aniž bychom se opírali o zjevení, o Bibli, o další posvátné spisy nebo o proroctví a podobně. To byl ještě Kantův postoj coby mladšího filosofa.
V roce 1781 vyšla Kritika čistého rozumu, po období takzvaného Kantova mlčení, kdy deset let nic nepublikoval. Stal se profesorem a pak, jak se o některých profesorech traduje, zřejmě přestal pracovat. Udělal si pohodlí, nic víc nepublikoval a mnohým pozorovatelům se zdálo, že původně poměrně produktivní a nadějný mladý filosof Kant odešel do důchodu. Ve skutečnosti však Kant deset let intenzivně pracoval na svém hlavním díle, Kritice čistého rozumu, která pak byla vydána v roce 1781 (o tomto spisu se za chvíli zmíním trochu podrobněji). A poté v rychlém sledu, v průběhu pouhých 15 nebo 17 let, následovalo velké množství Kantových spisů. Akademická edice obsahuje, tedy zveřejněné spisy obsahují nové svazky, z nichž dva jsou Kantovy před-kritické spisy do roku 1781. Poté vyšlo během několika málo let sedm svazků včetně Kritiky čistého rozumu. Kant tím najednou prokázal neuvěřitelnou produktivitu, a následuje tak hustý sled pro filosofii skutečně významných, převratných spisů. Nejprve v roce 1785 Základy metafyziky mravů, v nichž Kant poprvé formuloval kategorický imperativ. Pak vyšla v roce 1788 Kritika praktického rozumu a v roce 1790 Kritika soudnosti. Tři Kritiky, o nichž se za chvíli ještě krátce zmíním, a pak řada dalších spisů včetně Náboženství v mezích čistého rozumu, které je důležité pro naše téma. Dále spis O věčném míru, který je v podstatě základem, řeknu to trochu zjednodušeně, dnešní Organizace spojených národů. A Metafyzika mravů, Kantovo hlavní etické dílo, které shrnuje jeho myšlení k etickým otázkám, a také obsahuje jeho filosofii práva.
Nejprve bych chtěl velmi stručně pohovořit o Kritice čistého rozumu, a v návaznosti na to, také o třech Kritikách, přičemž tyto tři Kritiky, tedy Kritiku čistého rozumu, praktického rozumu a soudnosti, můžeme vztáhnout ke třem slavným kantovským otázkám, o nichž jste možná už slyšeli. Jsou to otázky: 1. Co mohu vědět? A to je otázka, o kterou především jde, alespoň v Kritice čistého rozumu. Jde o to, zda můžeme získat poznání reality, aniž bychom zapojily smyslové vnímání. Kant to považuje za nesporné, že se samozřejmě mohu nyní podívat do prostoru, mohu vidět vás, mnoho lidí, vím, že jsem v Mnichově, můžeme dělat empirickou vědu, nějak zkoumat oběžné dráhy planet a podobně. To vše je nesporné. Otázka, co mohu vědět, směřuje především k tomu, zda můžeme vědět něco i o věcech, které nemůžeme vnímat smyslově. Konkrétně například o existenci nesmrtelné duše, o svobodné vůli nebo o existenci Boha. To jsou otázky, o které nakonec v Kritice čistého rozumu jde. Druhá kantovská otázka zní: 2. Co mám dělat? Tedy, co se ode mě morálně požaduje. Co je správné morální jednání. Na tuto otázku Kant odpovídá v Kritice praktického rozumu. V přístupu, který také již stručně zmínil v Základech metafyziky mravů o tři roky dříve, a odpovídá na něj slavným kategorickým imperativem, že člověk má jednat právě podle maxim, které může chtít, aby se staly obecnými zákony. Další variantou tohoto kategorického imperativu je, že člověk by nikdy neměl jednat s druhým člověkem pouze jako s prostředkem, ale vždy jako s účelem (cílem). Těmito tématy se zabývá Kritika praktického rozumu a Kantova etická díla. A pak v roce 1790 následuje spis, který odpovídá na otázku: 3. V co smím doufat? A to je Kritika soudnosti, a v ní jde mimo jiné o otázku, kterou se zabývaly již dvě předchozí Kritiky. Nyní se však autor zaměřuje spíše na to, do jaké míry může člověk doufat, že svým vlastním jednáním přispěje ke šťastnému životu a k životu ve spravedlivé společnosti. A nakonec aby přispěl k nejznámějšímu (k poznanému?), nejvyššímu dobru. K tomu se vrátím na konci přednášky. Prozatím tedy tři kantovské otázky: co mohu vědět, co mám dělat, v co smím doufat.
Než přejdeme ke kritice důkazu Boží existence, proberu nyní trochu podrobněji Kritiku čistého rozumu. Kritika čistého rozumu má odpovědět na otázku, co lze vědět či poznat, a konkrétněji, jak jsem to právě krátce zmínil, jde o otázku, do jaké míry můžeme získat neempirické poznání o světě, tedy poznání, které se nezakládá na smyslovém vnímání, na zkušenosti a podobně. A Kant otázku rozděluje do tří různých pohledů, totiž zda existuje něco jako neempirické, podle Kanta apriorní, poznání v matematice, zda existuje něco takového v přírodních vědách a zda existuje apriorní poznání v metafyzice, která se pak zabývá otázkou, zda můžeme vědět například to, že máme nesmrtelnou duši nebo svobodnou vůli nebo prostě to, že existuje Bůh. A Kant na tyto otázky odpovídá způsobem, který odkazuje na zásadní spor ve filosofii jeho doby, a to mezi tzv. racionalistickými filosofy na jedné straně a empirickými filosofy na straně druhé.
Podle Kanta má vlastně racionalismus své kořeny až u Platóna, ale v moderní podobě byl reprezentován Descartem, Leibnizem a Christianem Wolffem, který měl v Kantově době nesmírný vliv a tvrdil, že veškeré naše poznání se nakonec zakládá pouze na racionálním myšlení. A smyslové vnímání, přísně vzato, vlastně vůbec není zdrojem poznání. Naše smyslové vnímání nám ve skutečnosti poskytuje pouze nedostatečné, rozmazané obrazy reality. A jaká realita ve skutečnosti je lze zjistit pouze racionálním uvažováním. Opačným postojem je empirismus. Jsou to filosofové, jako John Locke, Berkeley z Irska nebo Skotska, tedy v podstatě všichni britští filosofové, kteří však měli v Německu mnoho následovníků i v Kantově době, kteří zastupují přesně opačný názor či tezi a říkají: racionální myšlení nám vypovídá pouze něco o logických souvislostech. Chceme-li o světě něco vědět, musíme ho pozorovat, a bez pozorování, bez smyslového vnímání není poznání vůbec možné. Což byl opačný postoj. V Kantově době se tak jednalo o základní spor mezi těmito dvěma názorovými tábory. A to, co Kant nyní učinil, je zcela charakteristické pro jeho vlastní myšlení, totiž že nejprve vidí kompromis, spojovací tezi mezi dvěma zdánlivě nesmiřitelnými stanovisky, přebírá to, co je na obou stranách oprávněné, a přetváří to ve zprostředkující tezi. A to je právě Kantův názor, který obhajoval v Kritice čistého rozumu, podle něhož máme skutečně na jedné straně poznání, které se nezakládá na smyslovém vnímání, a to v matematice a přírodních vědách. Kant se domnívá, že například základní principy, axiomy newtonovské mechaniky, obecné fyzikální zákony, které jsou apriorní, lze nahlížet pomocí pouhé rozumové reflexe. Ale – a to je zásadní omezení –toto poznání se vztahuje pouze na objekty smyslového vnímání, na empirické objekty v prostoru a čase, které můžeme pozorovat empiricky.
To znamená, že Kant spojuje pohled racionalismu, tedy to, že existuje poznání a priori, že existuje poznání na základě pouhé rozumové reflexe, a to s pohledem empirismu, že veškeré poznání se vztahuje ke smyslově vnímatelným předmětům. A říká, že v jednom ohledu mají pravdu racionalisté, ale v jiném ohledu mají pravdu také empirici. Pro naše dnešní téma, tedy otázku, co můžeme vědět o Bohu, to má však velmi neblahý důsledek. Konkrétně můžeme mít apriorní poznání, které není založeno na smyslovém vnímání, a je jasné, že nemůžeme mít smyslově vnímatelné poznání Boha, ale veškeré poznání, které je založeno na reflexi rozumu, jako v matematice nebo fyzice, je podle Kanta omezeno na objekty v prostoru a čase. A to znamená, že poznání Boha, svobodné vůle nebo nesmrtelné duše nemůže proto existovat.
To je důsledek tohoto zprostředkujícího názorového postoje mezi racionalismem a empirismem, takže Kant se v tomto ohledu jednoznačně staví na stranu empiriků, kteří již předtím řekli, že samozřejmě nelze mít vědění o předmětech, které nelze vnímat smyslově. Tedy alespoň to řekl Hume, Johne Locke je možná výjimkou, když mínil, že lze v (jisté) formě ospravedlnit vědění o Bohu, ale tyto argumenty byly mnohokrát kritizovány. Dobrá, v podstatě už můžeme jít domů. Přednáška je vlastně u konce. Ano, nyní už víme všechno. Víme o tom, že nemůžeme vědět, že Bůh existuje. Naše poznání je omezeno na objekty v prostoru a čase. Nejsou to tedy objekty, které nelze vnímat smysly, naopak, objekty empirických přírodních věd smysly vnímat lze. A o Bohu pak nemůžeme říci vůbec nic.
Willaschek, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 21. 7. 2021)