APST02.12VNZ213.214.215.216.217
Název a osoby adresátů: Novozákonní listy 1 Timotejovi, 2 Timotejovi a Titovi jsou si navzájem podobné svým jazykem; slohem a ve značné míře i svým obsahem. Každý z listů je adresován pouze jedné osobě.
Jsou obvykle označovány jako „pastorální epištoly“ (nebo „listy“; oba výrazy je možné zaměňovat, nechápou-li se v úzkém smyslu, jinak by označení „epištoly“ už vyjadřovalo přesvědčení o jejich deuteropavlovském původu). Jsou v nich totiž převážně pokyny, jak vykonávat církevní úřad a podmínky k přijetí osob do církevní služby.
Odesílatelem pastorálních epištol je apoštol Pavel a adresáty jsou Pavlovi spolupracovníci Timotej a Titus. Nejedná se ovšem o soukromé dopisy.
Timotej, podle novozákonních pramenů, pocházel z Lystry a byl synem pohanského otce a židovské matky Euniké. Pavel ho obřezal a vzal ho na svou druhou misijní cestu. Timotej se tak stal spolupracovníkem apoštola Pavla. Je jmenován jako spoluodesílatel v šesti Pavlových listech. Pavel ho užíval jako svého posla. Timotej sdílel s apoštolem Pavlem i jeho vězení, ne nutně jako spoluvězeň. Doprovázel sv. Pavla také na jeho poslední cestě do Jeruzaléma. Apoštol Pavel ponechal Timoteje jako biskupa v Efesu, zatímco sám cestoval dál do Makedonie.
List 2 Tim posílá Pavel z vězení v Římě. Pavel počítá už s brzkým soudem a pro něj s nepříznivým rozsudkem. V listu prosí Timoteje, aby přišel, protože se cítí opuštěn. List 2 Tim tak představuje jakousi duchovní závěť apoštola Pavla.
Menšinový názor odborníků je, že u Timoteje a Tita jde o jednu a tutéž osobu. Jméno „Titus“ je prý podle jejich soudu pouze zdrobnělina či domácká podoba jména „Timotej“.
Literární a teologický charakter pastorálních listů: Jazyk pastorálních listů je specifický. Je to patrné už ve slovní zásobě. Poměrně velké procento slovní zásoby (asi třetina) je vlastní, odlišná od jiných listů. Sloh se vyznačuje tím, že v těchto listech nenacházíme pro Pavlův styl tak charakteristická nečekaná odbočení a anakoluty. Vlastní styl je klidný, střízlivý, věty se zdají uvážlivě formulované, nestrhávají tak emotivně, jak je to u Pavla obvyklé.
Pro teologický jazyk pastorálních epištol jsou charakteristická určitá slovní spojení, jako „zdravé učení “ či „zdravá slova“ nebo „zdravé slovo“ dále „žít zbožně“, „bojovat dobrý boj“, „spolehlivé je slovo“, také výzva opatrovat „depozitum“ či „poklad víry“.
Vliv pastorálních listů na teologii byl nejenom v celkovém zaměření na uchovávání a předávání nauky, ale byly to i důležité teologické výpovědi na některých místech těchto listů, např., že jediný prostředník mezi Bohem a lidmi je člověk Ježíš Kristus.
S pastorálními epištolami je spojen pojem tzv. „raného katolicismu“, který označuje ty prvky a instituce v Novém zákoně, které už předznačují pozdější podobu zřízení katolické církve. V pastorálních epištolách se skutečně více než v předcházejících Pavlových listech zdůrazňuje řád v církvi, depositum fidei a předávání církevních úřadů. V tom je však možné vidět legitimní rozvinutí počátečního života prvotní církve a také teologického myšlení sv. Pavla.
Pastorální listy byly vzorem pro uspořádání církevního života v dalších staletích, nacházíme v nich však i dobovou podmíněnost některých jejich směrnic (srov. např. celibát kléru).
Na závěr duchovní slovo z dnešního druhého čtení, z 2. listu Timotejovi, pro nastávající dny: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já (sv. Pavel) obtíže spojené s hlásáním evangelia.
Tichý, L. (aktualizace 26. 3. 2021)