5. Kritika kosmologického důkazu

Tím se dostáváme ke kosmologickému důkazu Boha, který v podstatě sahá až k Aristotelovi. Ale hájil ho například Tomáš Akvinský v „Pěti cestách“, Leibniz a mnoho dalších. Je to důležité připomenout také proto, že pak vidíme, že nejde o důkazy, které si vymyslel sám Kant, ale o tradiční způsoby, jimiž se lidé ve filosofii a teologii snažili dokázat existenci Boha.

Pokračovat ve čtení „5. Kritika kosmologického důkazu“

2. Kant ve zkratce

Heinrich Heine, k jehož přednášce se za chvíli ještě vrátím, řekl, že životní příběh Immanuela Kanta je těžké popsat, protože Kant neměl ani život, ani dějiny. Takový názor samozřejmě vychází ze skutečnosti, o níž jste pravděpodobně všichni slyšeli, že se Kant narodil v Königsbergu a v Königsbergu také žil a zemřel.

Pokračovat ve čtení „2. Kant ve zkratce“

Kant o Bohu

Profesor, doktor Marcus Willaschek z Goetheho univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem je považován za uznávaného odborníka na Kanta. V letošním roce (2019) vede Filosofický mistrovský kurz, který každoročně pořádá Katolická akademie v Bavorsku spolu s Mnichovskou filosofickou vysokou školou.

Pokračovat ve čtení „Kant o Bohu“

14. Závěrečná dekáda Kantova veřejného a soukromé života

Němečtí intelektuálové byli v roce 1789 po francouzské revoluci vtaženi do politických otázek a Kant nebyl výjimkou. Klíčové prvky jeho politické filosofie byly zveřejněny v esejích jako „Teorie a praxe“ (1793) a „Věčný mír“ (1795) před jejich formálním výkladem v díle Metafyzika mravů (1797).

Pokračovat ve čtení „14. Závěrečná dekáda Kantova veřejného a soukromé života“

13. Plán a autonomie

Kantova kritika teleologického soudu ve druhé polovině Kritiky soudnosti má dokonce komplikovanější rozvrh než jeho estetická teorie. Práce vychází jak z biologie osmnáctého století – která započala debatu trvající až do dvacátého století o tom, zda lze organismy chápat na základě pouze mechanických pravidel –

Pokračovat ve čtení „13. Plán a autonomie“

12. Vkus a autonomie

Pod názvem „reflektivní soud“, který je definovaný jako takové použití soudu, kterým se pokoušíme objevit spíše neznámé univerzálie pro dané či existující jednotlivosti než pro tyto jednotlivosti použít (již) existující univerzálie (5: 179-80), má Kritika soudnosti co do činění se třemi zjevně zcela odlišnými předměty:

Pokračovat ve čtení „12. Vkus a autonomie“