6. Autenticita

Podle existencialistů jsou zkušenosti jako úzkost nebo existenciální vina důležité, protože nám poodhalují základní pravdy o našem vlastním lidském stavu.

Každodenní život je charakterizován „neautentičností“, a při naší běžné zaneprázdněnosti a sociálním konformismu pak odmítáme převzít odpovědnost za náš vlastní život. Tím, že se vrháme do sociálně ověřených aktivit a rolí, zříkáme se sami sebe a spřádáme pavučinu sebeklamu ve snaze vyhnout se pravdě o tom, co jsme. Tento obraz neautentické existence je v rozporu s představou takového způsobu života, který nesklouzává do sebe-zmaru a sebeklamu. Takový život je (použijeme-li termín, který nalézáme u Heideggera a Sartreho) „autentický“. Autenticita předpokládá myšlenku být pravdivý k sobě samému – přiznat se k tomu, jaký opravdu jsem. Důležité je nicméně vidět, že autenticita nemá nic společného s ideálem romantismu, což je setkat se s „vnitřním já“, které obsahuje pravou přirozenost jedince, neboť existencialisté tvrdí, že nemáme žádnou předem danou „přirozenost“ nebo „esenci“, která by se lišila od toho, co děláme ve světě.

Pokud autenticita není záležitostí pravdivého bytí či existence vzhledem k nějakému jádru vymezujících znaků „opravdového či skutečného já“, co pak autenticita je? Pro většinu existencialistů stávat se autentickým je především záležitostí jasného uchopení vážnosti své vlastní existence jako jedince – hrubý fakt toho, že „já existuji“ – a postavení se čelem k úkolu, že mám něco udělat s vlastním životem. Kierkegaard například trvá na tom, že jediný způsob, aby se nám podařilo stávat se „sebou“ (chápáno jako „existujícím jedincem“) je žít takovým způsobem, že máme ve svém životě „bezmeznou vášeň“. Dále si myslí, že takový druh intenzity či náruživosti je možný jen úplným přesvědčením o tom, co vymezuje život, o tom, co dává našemu životu konečný smysl a naplnění či obsah. Nietzsche má také starost o to, aby nás přiměl k tomu, abychom se přidrželi našeho vlastního života způsobem náruživějším a prozíravým. Nietzsche proto předpokládá myšlenku věčného opakování či koloběhu, aby lidi osvobodil z pokusu nalézt pro svůj život nějaký zastřešující smysl: myšlenku toho, že cokoli se v tvém životě stane, stalo se už předtím přesně tím samým způsobem a stane se opět a zase, nesčetněkrát. Přijmeme-li to, pak Nietzsche předpokládá, že budeme schopni přijmout náš život takový, jaký je, s jeho vlastními omezeními, bez lítosti nebo snění o tom, jak by věci mohly být jinak. Heidegger předpokládá, že při zakoušení úzkosti je člověk konfrontován se svou vlastní „nahou“ existencí, která je „individualizovaná, čistá a vržená“. Jak se při této zkušenosti stáváme vědomi našeho „bytí-ke-smrti“, pochopíme vážnost našeho vlastního konečného života a potom budeme schopni chopit se naší vlastní existence s jednotou, stálostí a věrností sobě.

Mnozí existencialisté souhlasí s tím, že přiznání se jedince k vlastní existenci požaduje charakteristické přesvědčení, které dává životu člověka zaměření či smysl a ucelenou představu. Pro Kierkegaarda, náboženského myslitele, sebe-naplnění je možné jenom pro „rytíře (sg.) víry“, tedy pro osobu, jež má svět-vymezující či definující vztah k jedinečnému bytí, které má nesmírnou důležitost (tedy věčné bytí, které existovalo v čase, Boho-člověk). Podle Heideggera autenticita požaduje „rozhodnost“, přesvědčení o nějakém daném rozsahu možností, které se pro něj otevírají jako historické „dědictví“ jedince. Skutečnost, že ideál přesvědčení nebo závazku se objevuje ve velmi různých existencialistických dílech, vyvolává otázku, kterou poprvé vznesl Sartre, totiž jak se má rozlišovat mezi existencialisty „náboženskými“ a „ateistickými“. Kierkegaard, Marcel a Jaspers se často společně řadí mezi náboženské existencialisty přesto, že existují propastné rozdíly mezi jejich názory na přirozenost náboženského přesvědčení. Kde Kierkegaard zdůrazňuje důležitost vztahování sebe sama ke konkrétnímu jednotlivému, tam Marcel a Jaspers vypovídají o vztahu k „tajemství“ nebo k „transcendenci“ (v tomto pořadí). Ve stejné době, takzvaní „ateističtí“ existencialisté jako Heidegger a Sartre měli sklon souhlasit s Kierkegaardovým názorem, že bytí „zúčastněné“ nebo to, které má „základní plán“ je nutné pro dosažení zacíleného, náruživého, uceleného života. Mezi ateistickými a náboženskými existencialisty lze jen stěží trvat na rozdílu, když si uvědomíme, že to, co je důležité pro náboženské myslitele, nejsou tak moc věcné vlastnosti objektu přesvědčení, jak spíše vnitřní podmínka víry přesvědčeného jedince. A tak Kierkegaard prohlašuje, že to, co je zásadní pro víru, není „objektivní pravda“ o tom, co někdo věří, ale spíše náruživost přesvědčení jedince („subjektivní pravda“).

Všechny existencialistické směry sdílí myšlenku, že náruživost a přesvědčení jsou ústřední pro to, abychom byli autentičtí. Většina existencialistů připisovala autentickému životu jedince charakteristiku jasného povědomí o vlastní odpovědnosti jedince za volbu, která dává životu jedince tvar, která život formuje. Autenticita podle Sartreho zahrnuje povědomí toho, že jsme vždy svobodní pro proměnu našeho života vlastní volbou, a pokud si v čase uchováme jedinečnou identitu, tak je to proto, že tuto identitu volíme v každém okamžiku života. Kierkegaard a Heidegger mluví podobně o potřebě zachovat naši identitu v každém okamžiku „opakováním“ naší volby, jíž jsme to, co jsme. Při rozpoznání svobody jako vymezující náš vlastní život, dospíváme také k tomu, že přijímáme naši odpovědnost za to, kdo jsme.

Předpokládá se, že představa autenticity nám dává obraz nejvíce naplňujícího života, který je pro nás po „smrti Boha“ možný. To nás vyzývá k tomu, abychom přijali vlastní identitu, a to uchopením svého života a tím, že z něho něco vytvoříme způsobem sobě vlastním. To předpokládá jasnost, poctivost, odvahu, náruživost, otevřenost k opravdovosti situace jedince a jasné povědomí o odpovědnosti jedince za svůj život. Avšak bylo by špatně uvažovat o autenticitě jako o etickém ideálu, jak se běžně interpretuje. Zaprvé, stávat se autentickým nezahrnuje to, že jedinec přijímá nějaký konkrétní morální kodex nebo následuje nějakou konkrétní (etickou) cestu: autentický jedinec může být liberální nebo konzervativní, občan svázaný povinnostmi nebo revolucionář s divokou povahou. V tomto ohledu se autenticita nevztahuje na to, co zvláštního děláš, ale na to, jak žiješ – je to spíše záležitost stylu tvého života než jeho konkrétního obsahu. Zadruhé, mnozí existencialisté při formulování svých odlišných představ autenticity popisují ideál autenticity takovými termíny, které naznačují, že tento ideál autenticity může stát v opozici k etice, jak se etika obvykle chápe. Kierkegaard například připouští možnost, že rytíř víry by musel „transcendovat etické“, a Nietzsche má za to, že autentičtí jedinci budou žít „za hranicí dobra a zla“. A tak se zdá, že autenticita má do činění více s tím, co se nazývá „umění sebe-kultivace“ než s etikou, jak se tradičně chápe.

Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)