Logický, ontologický a transcendentální pojem pravdy charakterizují metafyziku ducha a její novodobý pokrok. Pravda v nejplnějším smyslu slova je zjevnost jsoucna tak, že je v ní zjevný sám absolutní základ všeho.
Tento základ se chápe jako duch, který je bytím v nejplnějším smyslu. Tento duch je myšlením, které myslí samo sebe (Aristoteles), které má se sebou nejvyšší adekvaci, (která se rovná) identitě, absolutní duch ve svém dokonalém uchopení-sebe-sama a tím uchopení-všeho (Hegel). Konečné myšlení a poznání je úkonem podle nekonečného nebo spolu s nekonečným. Tímto metafyzicky (ale také kriticky vymezeným) pojmem pravdy je těžké přiměřeně pochopit jiné způsoby pravdivého bytí a jejich výklad, jako zvláště různorodé způsoby vyjadřování, které se nemohou odvozovat od pojmových soudů, výpovědí a konstatování, nebo také pravda umění, pravda náboženské víry a jiné. S problémem dějin a dějinnosti člověka vyvstala především otázka, zda se má pravda chápat jako nadčasově věčná nebo zda se spíše nemá chápat dějinně, jako vždy nové otevření smyslu o světě a o člověku, jež nachází svoji absolutnost v naplněném dějinném okamžiku.
Halder, A., translated by Káňa, T. (aktulaizace 13. 1. 2021)