Jako bytí-ve-světě jsme už zapojeni do světa-ve-kterém-žijeme, a který navzájem sdílíme, a ten nám dává primární smysl toho, co je možné, a my nalézáme sami sebe volbami, které jsme vykonali v naší minulosti, a ty mají svoji váhu pro vymezení toho, jak můžeme jednat v budoucnosti.
To je naše „fakticita“, a ta vytváří to, co je právě „dané“ v našem životě. Nicméně existencialisté považují fakticitu pouze za jeden z pohledů na lidskou existenci, neboť mají za to, že lidé vždy mají schopnost transcendovat svoji danou situaci tím, že zaujmou postoj k vlastnímu životu. V postoji „transcendence“ vždy ovládáme svoji situaci a něco z ní vytváříme možností volby. Touto schopností transcendovat naši fakticitu se myslí to, že máme svobodnou vůli. Naše volba je svobodná v tom smyslu, že (1) žádné vnější faktory neomezují naši vůli, (2) v každém konkrétním případě bychom mohli jednat jinak, než jsme jednali a (3) na základě toho jsme odpovědní za naši volbu tím způsobem, který ospravedlňuje morální pochvalu a vinu. (Nietzsche se klonil k tomu, aby se třetí smysl odmítal, a to kvůli jeho roli ukládat lidem pocity viny, ale v jiných ohledech se zdá, že byl Nietzsche přesvědčen o víře v lidskou svobodu.)
Existencialistické přesvědčení o lidské svobodě se zakládá na fenomenologickém popisu našeho každodenního života. V konfrontačních situacích, když musím učinit volbu, shledávám sebe samého čelícího otevřené škále možných postupů jednání, kde mě nic nenutí k tomu, abych vybral spíše takový postup jednání než jiný. Dokonce ani v případech, kdy si nejsem vědom toho, že činím volbu, okamžitá reflexe ukazuje, že ve skutečnosti rozhoduji svůj vlastní život. Předpokládejme, že poctivě chodím do práce každý den, a domnívám se, že jsem to nucen dělat, protože potřebuji vydělávat peníze, abych zabezpečil svou rodinu. Míní se tím, že jsem přinucen dělat to, co dělám? Existencialista jako Sartre by řekl, že je to sebeklam, myslet si, že jsem donucen k tomu, abych byl svědomitým dělníkem, neboť bych mohl kdykoli od toho zcela upustit a vstoupit do kláštera nebo se zvrhnout v kriminálníka. Jestliže konám volbu a ponechávám, aby pro mě byly ohledy na povinnost nebo peníze tímto způsobem rozhodujícími faktory, potom je to má volba. Tímto se tvrdí, že dokonce při obvyklém a zdánlivě „automatickém“ jednání, svou vlastní svobodnou volbou aktuálně přijímám svoji konkrétní identitu, a proto jsem zodpovědný za to, co dělám.
Sartre se snaží zachytit tuto myšlenku prohlášením, že lidé jsou „odsouzeni k tomu, aby byli svobodní“. Jelikož je naše bytí pro nás „otázkou“, vždy je ovládáme a dáváme mu nějaký konkrétní tvar svým jednáním. A tím se míní, ať si toho jsme vědomi nebo ne, pokračujeme-li v našem jednání důvěrně známým způsobem, tak v každém okamžiku neustále obnovujeme naši volbu, a proto můžeme kdykoli změnit náš způsob života nějakou radikální sebe-proměnou. Kromě toho, když se všechna kritéria nebo standardy pro stanovení hodnot našeho jednání rovněž svobodně volí, při našem jednání se rovněž rozhodujeme, jaké důvody budou naše jednání řídit. Pokud není žádný vyšší soud, který by stanovil hodnoty důvodům jednání, jsme zcela odpovědní za to, co děláme: nemáme „žádné omluvy za sebou, pro to, co bylo, ani žádná ospravedlnění před sebou, pro to, co bude“.
Existencialisté mají obecně za to, že jsme odpovědní nejen za směr, jaký nabírá náš vlastní život, ale také za způsob, jakým se nám jeví svět kolem nás. Tato myšlenka má své kořeny v Kantově názoru, že realita, kterou zakoušíme, je částečně formována utvářející (konstitující) aktivitou naší vlastní mysli, ačkoli existencialisté se liší od Kanta tvrzením, že naše vytváření reality závisí na naší vlastní volbě. Například Kierkegaard tvrdí, že jedincův smysl pro realitu je vymezen „oblastí existence“, ve které jedinec žije, takže osoba, která prožívá život jako estét rozkoše milování bude zakoušet docela odlišný svět narozdíl od zastánce etiky svázané povinnostmi. Nietzsche má podobně za to, že je nám realita přístupná jenom skrze nějakou „perspektivu“ nebo jinak řečeno, že neexistuje žádný způsob, jak se setkat s realitou, jak je sama o sobě, který by nebyl závislý na nějakém úhlu pohledu nebo na rámci interpretace.
Sartre vypracoval zvláště silnou verzi tohoto kantovského postoje tím, že rozvinul konstituční (utvářející) teorii Husserlovy fenomenologie. Husserl měl za to, že svět, který zakoušíme, je konstituován (utvářen) aktivitou vědomí, která (věcem) dává-smysl. Sartre přijímá tento popis konstituování (utváření) a míní tím že, jelikož utvářím kolem sebe svět aktivitou, která mu dává-smysl, jsem nakonec zodpovědný za způsob, jakým se mi svět sám prezentuje v mé zkušenosti. A tak, pokud jsem měl nějaké nepříjemné zkušenosti jako dítě, je to na mě, abych rozhodnul, co to pro mě znamená. Můžu je použít jako omluvu na to, že budu žít s pocitem, že jsem byl podveden, nebo na ně můžu pohlížet jako na výzvu, která mě posílí. Sartreho pohled na stanovisko není takový, že by neexistovala žádná omezení způsobů, kterými interpretuji svoji situaci, avšak jsem to já, kdo omezením a překážkám dává smysl, a proto jakákoli situace může mít neomezeně mnoho možných smyslů, neexistuje žádný způsob, který by rozeznal nějaká domněle „tvrdá“ fakta, o kterých by se mohlo říci, že mě donutily vidět věci spíše tímto způsobem než jiným. Podle Sartreho se tímto míní, že při volbě mé interpretace sebe sama zároveň volím svět. Je to náš vlastní svobodně vybraný plán, který určuje, jak bude realita utvářena a za co se budou věci považovat. Sartre jde dokonce tak daleko, že tvrdí, jestliže kolem mě vypukne válka, potom jsem za tuto válku zodpovědný, protože na mě to záleží, abych rozhodl, jaký bude mít tato válka smysl v mém životě.
Jiní existencialisté se pokusili formulovat umírněnější koncepci svobody. Kierkegaard prohlašoval že, jelikož být člověkem zahrnuje jak nutnost, tak možnost, pak krajní případ svobody charakterizované prohlášením „všechno-jde“ (takové svobody, jakou si později představoval Sartre) by vedl k „zoufalství z nedostatku nutnosti“. Jak Heidegger, tak Merleau-Ponty pracovali na představě „situační svobody“, podle které je volba vždy hluboce zasazena ve smysluplných volbách a je na nich závislá, a tyto volby odrážejí zvláštní sociální a historickou situaci. Beauvoir se pokouší ukázat, jak instituce a společenské zvyky mohou znemožnit volbu otevřenou ženám a utlačovaným skupinám. Nietzsche nakonec budí pozornost k tomu, jakým způsobem jsou činné „za našimi zády“ biologické a historické faktory, které ovlivňují naše rozhodnutí, a to bez našeho vědomí. Avšak přesto, že jsou taková omezení dokonce rozpoznána, přesvědčení o tom, že se můžeme povznést nad naši situaci, abychom byli „stvořitelé či tvůrci“, zůstává fundamentální pro existencialistické myšlení.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)