TMT007.10HJH376.377.378
Velké opatství v Cluny v Burgundsku (Francie), ze kterého vzešla v 10. století velká církevní reforma, začalo po svátku všech svatých slavit kolem roku 1000 vzpomínku na všechny zemřelé. Podnět k tomu dal svatý Odilo, tamější opat.
Podle vzoru opatství v Cluny začala tento zvyk napodobovat všechna jeho filiální opatství a do začátku 14. století se pak památka ustálila dokonce v celé církvi. Papežové udělili pro tento den veliké odpustky (plnomocné odpustky pro duše v očistci). Protože za tím účelem bylo nutné přijetí svátostí, stal se časem díky odpustkům den všech věrných zemřelých spolu se slavností všech svatých (která se slaví o den dříve, 1. listopadu) vrcholem poslední části církevního roku. Papež Benedikt XV. přidal k této vzpomínce na všechny zemřelé mešní prefaci za mrtvé a privilegium pro kněze v tento den památky, která nemusí připadat na neděli, slavit třikrát mši svatou, což potvrzuje i současné církevní právo.
Po dlouhý čas se hřbitovy zakládaly kolem kostelů. Jeden z velkých podnětů k tomu, aby se hřbitovy přeložily na opuštěnější místa, nebo alespoň na okraje měst a vesnic, byly velké epidemie 19. století. Při pohřbívání se dlouho dodržoval zvyk mrtvé do hrobu ukládat tak, že se v leže mohli, dá-li se to tak říci, dívat směrem k východu, aby mohli v poslední den při vzkříšení mrtvých ihned popatřit do tváře přicházejícího Krista.
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé není jen liturgicky daným termínem, ale je pro nás také podnětem, abychom opět v modlitbách vzpomenuli na naše blízké, milované, kteří už zesnuli. Myslím si, že včerejší slavnost Všech svatých spolu s dnešní vzpomínkou na všechny věrné zemřelé je jedním velkým setkáním celé církve. Těch, kteří již v úžasu patří v nebi na Boží tvář, dále těch, kteří po tomto blaženém patření nesmírně touží ve stavu očišťování a nás, zastupujících zde na zemi církev putující. Spojuje nás modlitba a prosby, máme stejnou touhu, cíl – věčně patřit na Boha, kontemplovat Boha. Tvoříme společenství církve a myslíme v tyto dny více jeden na druhého, zvláště na naše blízké zemřelé, kteří možná potřebují právě naši modlitbu, aby již mohli zakoušet to, co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo, na co lidský duch ani nepomyslel, to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Schnitzler, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 25. 3. 2021)