Téma jednoho ze se setkání jistého filosofického kroužku bylo Myšlení podle knihy Cesty k filosofickému myšlení, avšak více jsme se zapletli do slovíčka evidentní, které autor knihy (Bocheński) s oblibou používá.
A co pak taková základní pravidla logiky, které používají prakticky všichni, i ti, kteří to filosoficky nějak nereflektují, jsou i ta evidentní? A co teprve, když do toho vstoupí člověk, který nad dokazováním pravidla sporu vymyslí vlastní novou „Leošovu“ logiku. Četbu tohoto dialogu mezi Tomášem a Justinem doporučuji ráno, po silné kávě – budete totiž potřebovat čistou, svěží hlavu.
TK (aktualizace 16. 1. 2021)
Ad: „Filosofické déchánek“ na téma: Myšlení (18. září 2008)
Tomáš: Narazili jsme na problém, že pro Bocheńského jsou mnohé věci ve filosofii jednoduše evidentní a víc se tím nezabývá. Pro aristetolevskou logiku (i pro Bocheńského) jsou evidentní základní logická pravidla. Je to zásada (pravidlo) totožnosti. (Co je, je. Co není, není. Každá věc je totožná tedy se sebou. Jistota našeho poznání tkví právě v totožnosti pojmů. Každý výměr, každý soud, každý důsledek a každý závěr se opírá o zásadu totožnosti. Matematika ji uplaňuje všude tím, že se vyjadřuje za pomocí rovnic.) Dále zásada sporu – kontradikce. (Totéž nemůže v témže smyslu či pohledu zároveň být i nebýt. Dvě věty vzájemně si odporující nemohou být zároveň pravdivé i nepravdivé.) Zásada vyloučeného třetího. (Mezi dvěma členy kontradikce, například něčím a ničím, není středního členu. Každá věc buď je nebo není.) A zásada dostatečného důvodu. (Cokoli je, má dostatečný důvod svého bytí, každý účinek má svou příčinu, jsoucno nemůže pocházet z nicoty nýbrž opět jen ze jsoucna.)
Justin: Nepamatuju se, že bych někdy viděl (u Aristotela či nějakého jiného relevantního autora) nějaký seznam všeho, co je pokládáno za evidentní (to neznamená, že takový seznam neexistuje), ale výše uvedené zásady by mě v něm vůbec nepřekvapily. Určitě tam patří zásada kontradikce a zásada totožnosti, i když o té by se, podobně jako o zásadě vyloučeného třetího, dalo asi taky říct, že je ze zásady kontradikce odvozena. O zásadě dostatečného důvodu jsem četl, že byla rovněž chápána jako evidentní, ale nevím zda se jednalo o mínění v tomto proudu obecné, většinové, menšinové apod. Jen bych doplnil, že výrazem „bezprostředně evidentní“ (evidentní jsou totiž také věci, ke kterým jsme došli důkazním postupem, ty jsou ale evidentní zprostředkovaně) by mohly být myšleny dvě ne zcela totožné situace. 1) Když se něco nachází v mém poznání na způsob přímé danosti předmětu (tedy nikoli v důsledku úsudku – např. vjem počítače, princip sporu atd.) a za 2) Když znám (opět nikoli na základě úsudku) vztah výše zmíněného obsahu poznání k pravdě (v korespondenčním slova smyslu). Evidence ve smyslu 1) se mi jeví celkem neproblematická a to dokonce i pro radikálního skeptika, stěží kdo cítí potřebu popírat, že něco vnímáme, problém nastává u významu 2) – zde se právě liší Bocheński a majoritní proud platonsko/aristotelské tradice (kde se pokládají základní logické pravdy za evidentní ve smyslu 2) ) od východiska Descartova a všech kdo jej v novověku, moderně a postmoderně tak či onak následovali (zde se připouští pouze evidence ve smyslu 1) ).
Tomáš: Podotkli jsme, že co všichni (většina lidí) lidé používají jako pravidlo, nemusí být ještě pravdivé. A výše uvedená pravidla používají všichni uvažující či myslící lidé (retardování či schizofrenici možná ne, byla by potřebná diskuze či studie), s tím souhlasím. Leošův příklad z nemocnice, podle mého soudu, však nepostihuje náš problém pravdivosti pravidel. Lékaři si svojí induktivní metodou (myslím tím na základě pozorování a zkušeností) rozšiřovali rozsah pojmu schizofrenik, co všechno takový člověk může dělat, jaké projevuje známky chování, a to na základě mylné a nepravdivé informace, kterou jim profesor-pacient dal, že totiž slyší hlasy. Můžeš uvést jasnější příklad toho, kdy většina lidí užívá pravidla, které se zdají být pravdivá, jsou třeba i užitečná, ale nutně jistotu pravdivosti v sobě taková pravidla nenesou?
Justin: Vhodným příkladem by snad mohly být tzv. Newtonovy zákony. O těch se ukázalo, že odporují řadě pozorovaných skutečností (nejenže tedy nejsou jisté, jejich pravdivost je dokonce, v přírodovědeckém slova smyslu, vyvrácena) a byly na počátku 20. století nahrazeny tzv. teorií relativity. Přesto se Newtonovy vzorce dodnes učíme ve škole a dodnes se v mnoha oblastech každodenního života používají z toho prostého důvodu, že jsou mnohem jednodušší než Einsteinovy a při nízkých hodnotách (např. rychlostech do 120 000 km/s) jsou odchylky zanedbatelné. Myslím si nicméně, že Leošův příklad byl rovněž ilustrativní a vystihoval to, jaký máme sklon, po té, co z nějakého důvodu přijmeme nějaké přesvědčení, vidět zdůvodnění tohoto přesvědčení i v úkazech, které toto přesvědčení nejenže nepodporují, nýbrž mu dokonce odporují. Ze strany lékařů byla dle mého soudu chyba, že nikoli nutnou interpretací (schizofrenie) nějakého jednotlivého faktu (výzkumníkovo prohlášení: „Slyším hlasy.“) poměřovali význam všech následujících faktů, namísto aby těmi fakty poměřovali význam té interpretace, kterou měli přece od začátku pokládat za falzifikovatelnou a tedy jen předběžnou. Problémy s (dle některých, a já s nimi souhlasím, beztak jen domnělým) užíváním indukce v empirické oblasti by vyžadovaly pojednání nad rámec tohoto komentáře (viz K. R. Popper „Logika vědeckého zkoumání“).
Tomáš: Kdo se snažil pochybovat o všem (tedy i o výše uvedených pravidlech?) byl Descartes (jiná cesta filosofie kromě pochybování je úžas).
Justin: Descartes (nakolik mu rozumím) chtěl pochybovat o všem, o čem by byl fyzicky schopen pochybovat, tedy i o výrocích, které se nám jeví logicky nutné – tak se totiž jeví i „3+6=8“ chybujícímu prvňáčkovi, je tedy fyzicky možné myslet si, že jsme (např. vlivem zlého ducha) permanentně ve stejné situaci. Pokud jde o funkci úžasu ve filosofii, ten může být jistě silnou motivací, ale nevím, zda mu nebývá přisuzován příliš stěžejní význam, jako poněkud věrohodnějšího kandidáta na hnací motor filosofie bych považoval poněkud prozaičtější vědomí omylu – ale to je jen má subjektivní domněnka.
Tomáš: Descartes došel až k základu, pro něj neotřesitelnému, ke cogito, ergo sum. Je to první zásada, která byla pro něj zřejmá a jistá, tedy evidentní (jak pak rychle přeskočil na důkaz Boha a následně celého světa, nad tím se asi nepodivuju sám). Tys uvedl i zpochybnění Descartova základu filosofie, poukázáním na to, že ego, které myslí, nemusí být nutně totožné s ego, které se vztahuje ke slůvku sum. Celá ta věta cogito, ergo sum (Bocheński by snad řekl cogito, ergo cogitatio est; podle mě se dají vytěžit ze slovíčka cogito, za předpokladu, že má pravdivou vypovídací hodnotu, dvě informace, a to zaprvé, že tu je někdo či něco uvažující a zadruhé, že někdo nebo něco uvažuje) je pro nás objektem našeho uvažování a tím se dostává mimo nás a nedokazuje existenci nás samých, subjektu. Toto, prosím, celé oprav a upřesni.
Justin: Námitka (pochopitelně nikoli mnou vymyšlená), kterou jsem prezentoval, měla trošku jinou podobu. Šlo o to, že akt vědomí naší existence (při sebereflexi) je vědomím nás v rámci nějakého našeho jiného aktu (tedy „sum“ je objektem pro „cogito“), a nikoli toho samého aktu sebereflexe – nad touto sebereflexí (v její konkrétnosti) můžeme reflektovat zase jen nějakým jiným aktem a tak do nekonečna. Nemůžeme tudíž vědět, zda subjekt, jehož vědomí jakožto objektu máme, je tentýž, jako subjekt reflektující. Jakékoli „těžení“ informací z údaje „cogito“ ale předpokládá platnost principu bezrozpornosti.
Tomáš: My jsme na našem filosofickém déchánku začali o výše uvedeném logickém pravidle, o zásadě sporu (podnětem nám byl Fuchs), pochybovat.
Justin: Úsudek, který měl i navzdory přijetí této pochybnosti umožnit dosažení jistoty (a který byl ne zcela úplnou, a v některých ohledech poněkud mutantní, reprodukcí Fuchsova argumentu z „Kritického problému pravdy“) je zhruba následující: Výrok strukturovaný z gramatického hlediska jako popření principu sporu (Není pravda, že X nemůže zároveň být i nebýt totéž v tomtéž ohledu) buďto popírá možnost popírat jakýkoli výrok nebo ne. Pokud by popíral, musel by tím popírat i svůj vlastní obsah (popírání principu sporu) a stal by se tak bezobsažným – nesděloval by tedy vůbec nic, tím méně popření nějakého logického zákona. Pokud by nepopíral, musel by připustit, že některými výroky (např. těmi, které – jako je tomu v jeho vlastním případě – mají gramatickou strukturu popření nějakého výroku) je možné popřít jiné, tedy že je těmi prvními vyloučena pravdivost těch druhých (jinak by se jednalo o popření pouze z hlediska té gramatické struktury) – tučně vyznačené se ale realizuje jen, pokud se připustí princip sporu (jinak by byly slučitelné libovolné dva výroky a žádným výrokem by se tudíž de facto nic nepopřelo), který měl být ale popírán, a tato možnost tedy není průchozí. Z toho plyne, že princip sporu nelze popřít (pochopitelně vyjma gramatické roviny, kde samozřejmě lze sestavit odpovídající kombinaci slov) – jinými slovy, je jistý. Vyvstává pochopitelně námitka, zda v důsledku používání principu sporu v rámci celé této analýzy nedošlo k logickému kruhu, kterým by byl celý argument neplatný, neboť by dokazované bylo přítomné v tom, z čeho se dokazuje – na okraj si všimněme, že i tato diskrepance je odhalena díky principu sporu.
Tomáš: Pak nastoupila „Leošova nová logika“ (platnost zásady sporu zároveň spolu s neplatností zásady sporu se dokazují cestou neplatnosti zásady sporu), kterou jsme nerozlouskli. Zahrnuje Leošova logika i celou Fuchsovu logiku (platnost zásady sporu se dokazuje cestou platnosti zásady sporu)? Mně se zdá, že náš pokus, popřít Leošovou logikou zásadu sporu si posloužil zbylými evidentními logickými pravidly, výše uvedenými (myslím si, že jistě zásadou totožnosti). A v tom vidím podnět k dalšímu přemýšlení.
Justin: Fuchs, zjednodušeně řečeno, se námitku pokouší řešit poukazem, že princip sporu nebyl premisou, nýbrž pravidlem pomocí kterého se s premisami zachází (nezávisle na tom, co víme o pravdivostní hodnotě výroku „Princip sporu je platný.“) při jejich sestavování do útvaru zvaného důkaz. Kruh, ke kterému bez pochyby (tj. bez pochyby pro všechny uživatele principu sporu 🙂 ) došlo, tedy nebyl kruhem logickým (kdy je dokazované X už aktuálně přítomné v premisách), který všichni uživatelé principu sporu analyzují jako nic nedokazující (protože pokud znám pravdivostní hodnotu X v premisách, nebudu ji už z nich dokazovat, pokud ji neznám, neznám ani jeho pravdivostní hodnotu v závěru). V této fázi je ovšem na místě námitka, že to argumentační kruh tak jako tak je a byť není logický, stejně důkaz zneplatňuje. K bližšímu zkoumání této situace na obecné rovině jsme se již nedostali, protože Leoš přišel se specifickou námitkou, již jsem pochopil takto: bylo-li by lze používat nějaké pravidlo dříve, než si budeme jistí pravdivostní hodnotou výroků o tomto pravidle, může tak učinit i uživatel pravidla vůči principu sporu opačného – stejně jako my provede analýzu problému, zůstane ovšem na hony vzdálen tomu, aby dospěl k našemu výsledku. Naopak, v rámci svého systému bude generovat naprosto libovolné výroky v naprosto libovolných kombinacích, potenciálně i včetně té, která odpovídá Fuchsovu argumentu – Fuchsova logika je v tomto slova smyslu (jakožto soubor všech výroků umožňovaných určitým pravidlem) obsažena uvnitř Leošovy logiky. Úvahami nad tímto konkurenčním systémem jsme strávili zbytek setkání. S odstupem času se domnívám, že zhodnocení této námitky vyžaduje položit si následující otázky – hodnotíme tento alternativní výrokový systém zevnitř tohoto systému či z pozice výrokového systému Fuchsova? (i když totiž všechny výroky F. systému jsou přítomné i v L. systému, není v něm přítomno používání pravidla principu sporu, které F. systém zakládá a v tomto slova smyslu Fuchsova logika v Leošově logice obsažena není) a za druhé, jakou má existence L. systému relevanci pro uživatele principu sporu.
Justin k pojmu adekvace (v mém překladu filosofického hesla evidence – viz níže) napsal: Podle kontextu bych totiž řekl, že tu nejde o adekvátní stav kritérií a fenoménu, ale o (vzájemnou) adekvaci kritérií a fenoménu, tj. že jsou sobě navzájem odpovídající.
Evidence
Zjevnost, zřejmost. Řecký pojem enargeia je překládán do latiny Cicerem v tomto významu (evidentia). Pojem původně mínil smyslovou bezprostřední přítomnost, později také myšlenkově zprostředkované nepochybné nahlédnutí (pochopení, úsudek) do stavu věci, při kterém jsou „nahlíženy“ samy jeho důvody a příčinná kritéria. Tak zvláště v Husserlově fenomenologii „původní danost sebe sama“ nějakého fenoménu v čistém (intencionálním) vědomí jako naplnění předem ve vědomí přichystaných kritérií, to znamená jako kompletní adekvace obou.
Halder, A., translated by Káňa, T. (aktualizace 16. 1. 2021)