Stejně jako při filosofickém zkoumání prostoru je při zkoumání času důležitou myšlenkou to, že ani on se nemůže považovat za nic víc než za strukturovanou skupinu vztahů materiálních událostí či skutečností.
Nauka je (skrytě či implicitně) snad už obsažena v Aristotelově popisu času jako „míry pohybu“ a stává se zřejmou či explicitní v Leibnizově vyzrálém relacionismu pro prostor a čas.
Na základě relacionistického hlediska bezprostředně vyvstává otázka, zda by čas mohl plynout beze změny. Jedna z možných odpovědí je, aby se do diskuze zavedla modalita. Právě tak, jak se může prázdný prostor myslet coby daný neaktualizovanými možnostmi prostorových vztahů, tak může někdo myslet časové intervaly bez aktuální změny, coby dané změnami možnými, ale ne aktuálními. Důležitá nahlédnutí do problému obsahuje Shoemakerova představa limitů k situacím samým, které jsou vztahově přijatelné (takové jako limit řady stále širších oblastí vesmíru, jenž zůstává beze změny) (Shoemaker 1969).
Newton zavádí do filosofické diskuse nové prvky tím, že trvá na „absolutním čase“, aby doplnil prostor coby vztažnou soustavu pro absolutní setrvačné pohyby. Mnozí relacionisté rádi uvažují o časovém intervalu jakožto nahodile stanoveném nějakým opakujícím se dějem. Newton zdůrazňuje rozdíl mezi ideálním dějem a jakýmkoli dějem skutečným či aktuálním. Pro Newtonovu teorii s představou rozlišených, naprosto stejných pohybů je důležitějším předpokladem to, že stejnost časového intervalu je pevně dána spíše fyzikálními ději než náhodně vybranými ději, které se opakují. Absolutní představa stejnosti pohybu je bez absolutní představy rovnosti časových intervalů nesourodá.
Otázka vhodnosti relacionistického popisu času se v současných relativistických teoriích pojímá do obecnějších otázek, které se zaměřují na protiklad mezi časoprostorovými teoriemi, které nabízejí vysvětlení podané buď relacionisticky nebo substantivně.
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 5. 2021)