BMZD28.12VTK
Jednou během studií v Teologickém konviktu v Litoměřicích jsem se spolužákem Ondrou pomáhal s vyklízením kostela sv. Vojtěcha, který po nějaký čas sloužil jako archív. Když jsme měli při brigádě volnou chvilku, tak jsme spolu s dětmi ulice čutali do balónu na trávníku u kostela.
Balón se nám ztratil, hledali jsme ho a jeden hoch vykřikl: „Tam je!“ A my jsme se ptali: „Kde?“ A on na to: „No támhle, u bůcha!“ Bůh měl ve druhém pádu jeho skloňování tvar bůcha a ve skutečnosti tímto bohem myslel cokoliv posvátného spojené s kostelem, v tomto případě to byl kamenný empírový náhrobek u kostela. Je to příhoda k pousmání, ale může nás poučit o tom, jak je důležité se ve víře vzdělávat, s pojmy víry se potýkat a pomalu do tajemství víry pronikat.
Autor Listu Židům, jak jsme slyšeli v dnešním druhém čtení, píše: „Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a pronáší soud nad touhami i myšlenkami srdce.“ (Žid 4,12) Slovo Boží je třeba vzít vážně a považovat ho za nepostradatelnou „zbraň“ v duchovním boji; vždyť slovo Boží působí účinně a přináší své plody, takže když se naučíme mu naslouchat, budeme ho pak též poslouchat. Katechismus katolické církve vysvětluje: „Poslouchat (lat. obaudire) ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému slovu, protože jeho pravdivost zaručuje Bůh, který je pravda sama.“ (čl. 144) Postava Abraháma je nám vzorem takového naslouchání, které se stává poslušností, u Šalamouna zase objevujeme zanícené hledání moudrosti ukryté ve Slově. Když se na něho Bůh obrátí s návrhem: „Žádej, co ti mám dát“, moudrý Šalomoun odpovídá: „Daruj svému služebníku vnímavé srdce.“ (1 Král 3,5.9) Tajemstvím „vnímavého srdce“ je utváření srdce schopného naslouchat. K tomu lze dospět tak, že ustavičně meditujeme Boží slovo a usilujeme o to, abychom ho stále lépe poznávali, a tak v něm nalézali stále pevnější zakotvenost.
Verš žalmu 118 [119] vypovídá o slovu, které osvětluje cestu: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo, světlem mé stezce.“ (v. 105) Tato slova žalmu komentoval Jan Pavel II. takto: „Žalmista s velikým zalíbení chválí zákon Boží, chápe se ho jako svítilny, aby svým krokům posvítil na své často potemnělé životní pouti.“ (Generální audience, 14. 11. 2001) Bůh se zjevuje v dějinách, promlouvá k lidem a jeho slovo přitom stále zůstává tvůrčím. Hebrejský pojem „dabar“, obyčejně překládaný jako „slovo“, ve skutečnosti označuje jak slovo, tak čin. Bůh hovoří o tom, co činí, a činí to, co říká. Ve Starém zákoně ohlašuje synům Izraele příchod Mesiáše a znovuzřízení „nové“ smlouvy; ve vtěleném Slovu pak své přísliby naplňuje. Katechismus katolické církve to objasňuje takto: „Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto.“ (čl. 65) Duch svatý, který vedl vyvolený národ, inspiroval autory Písma svatého, takže nyní otevírá srdce věřících k poznání toho, co je v Písmu uloženo. Tentýž Duch je činně přítomný při slavení eucharistie, kdy kněz – „v osobě Krista“ – pronáší slova proměňování, takže se chléb a víno stávají Tělem a Krví Kristovými, aby byly věřícím duchovním pokrmem. Abychom na své pozemské pouti směřovali do nebeské vlasti, potřebujeme se všichni živit slovem a chlebem věčného života, které nelze od sebe oddělovat!
Boží slovo má být pro nás kompasem, který ukazuje správný směr cesty, po které se máme vydat. Když se do Božího slova začteme, naučíme se poznávat Krista. K tomu poznamenává sv. Jeroným: „Neznalost Písma je neznalostí Krista.“ (PL 24,17; srov. Dei Verbum 25) Velmi osvědčenou cestou k prohloubení a zakoušení Božího slova je lectio divina, což je skutečný duchovní itinerář, umožňující sledovat jeho jednotlivé kroky. Lectio je první krok a spočívá v tom, že si vybraný úryvek Písma přečtu a zastavím se u něho, postihnu v něm to opravdu nejzákladnější; pak přejdu ke kroku druhému – meditatio, což je jakési vnitřní zastavení, v němž se duše obrací k Bohu a snaží se pochopit, čím to slovo promlouvá dnes do konkrétního života. Následuje další krok – oratio, který můžeme charakterizovat jako setrvání v přímém rozhovoru s Bohem, je to modlitba, až dojdeme k poslednímu kroku contemplatio, který nám umožňuje zachovat srdce pozorné ke Kristově přítomnosti, jehož slovo „je svící, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2 Petr 1,19) Četba, studium a meditace Písma pak mají ústit do života, v němž poctivě přilnu ke Kristu a jeho učení. Ať se naše slova, po vzoru Krista, shodují s našimi skutky!
Benedikt XVI., 2006 (aktualizace 3. 5. 2021)