Immanuel Kant byl paradigmatickým (modelovým) filosofem evropského osvícenství. Z moderní filosofie vykořenil poslední stopy středověkého světového názoru, klíčové myšlenky předcházejícího racionalismu a empirismu propojil do vlivného modelu subjektivních počátků základních principů jak vědy, tak morálky, a položil základ pro mnohé věci ve filosofii devatenáctého a dvacátého století.
Kant byl především filosofem lidské autonomie, nezávislosti, tedy názoru, že lidé používáním svého vlastního rozumu v jeho nejširším (slova) smyslu mohou objevit základní principy poznání a jednání a podle nich žít, a to bez vnější pomoci, především bez božské podpory nebo božského zásahu.
Kant položil základy pro svou teorii poznání ve velkolepé Kritice čistého rozumu (1781). Základní zásadu morálky popsal v Základech metafyziky mravů (1785) a v Kritice praktického rozumu (1788), v jejímž závěru napsal věhlasná slova:
Dvě věci naplňují (mou) mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem a úžasem, o co častěji a vytrvaleji se jimi zabývá rozvažování: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Nic z toho nepotřebuji hledat a ani podezřívat, jako kdyby to bylo ukryto v neznámu nebo uchváceno za můj vlastní obzor; Vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně se svojí existencí. (5: 161-2)
Kant se pokusil ukázat, že jak přírodní zákony, tak zákony morálky mají základ v samém lidském rozumu. Často se nicméně o Kantovi uvažuje tak, že těmato dvěma formami zákona musel definovat dvě nesrovnatelné oblasti, přírodu a svobodu, oblast toho, co je a toho, co by mělo být, první oblast se musela vymezit, aby ponechala přiměřený prostor pro oblast druhou. Kant jistě věnoval hodně úsilí a poskytl prostor pro to, aby rozlišil mezi přírodou a svobodou. Avšak jak také říká v Kritice soudnosti (1790), je rovněž důležité „spustit most z jednoho území na druhé“. Kant nakonec trval na tom, že jak přírodní zákony, tak zákony svobodného lidského chování musí být slučitelné, protože obojí jsou produkty lidského myšlení, které zakládáme na faktech naší zkušenosti, a to uplatňováním našich vlastních sil. Toto bylo jasně stanoveno v jeho poslední knize, Spor fakult (1798):
Filosofie není nějakým druhem vědy tvrzení, pojmů a myšlenek, nebo věda všech věd, nebo na ten způsob co ještě jiného; spíše je to věda o lidském bytí či o člověku, o jeho ztělesnění, myšlení a jednání – měla by lidskou bytost ukazovat ve všech jejích částech, tak jak je a jak by měla být, to znamená, jak ve shodě s jejím přirozeným vymezením, tak ve vztahu k mravnosti a svobodě. Starověká filosofie přijala zcela nevhodné hledisko vůči lidské bytosti ve světě, protože z člověka ve světě udělala stroj, který jako takový musel být zcela závislý na světě nebo na vnějších věcech a okolnostech; tak se zapletla lidská bytost do všeho, ale pouze jako pasivní část světa. Nyní se objevila kritika rozumu a vymezila lidské bytosti ve světě zcela aktivní místo. Lidská bytost sama je původním tvůrcem všech svých tvrzení a pojmů, a měla by být jediným autorem či původcem veškerého svého jednání. (7: 69-70)
Kant tak odvodil základní principy lidského myšlení a jednání z lidského smyslového vnímání, rozvažování a rozumu, všechny jsou pak zdroje naší autonomie či nezávislosti; Kant vyvážil přínosy těchto principů vůči neodstranitelným vstupům vnějších vzruchů a vnitřních sklonů, které jsou nad rámec naší vlastní kontroly; a snažil se tyto principy, jak vymezit navzájem, tak je i spojit do jednoho systému s lidskou autonomií či nezávislostí, co se týká jak jeho základu, tak konečné hodnoty a cíle. To byly úkoly Kantových tří velkých Kritik. Podle Kritiky čistého rozumu zásadní formy prostoru, času a pojmového myšlení vznikají v přirozenosti (uvnitř) lidského smyslového vnímání a rozvažování a dávají základ nepostradatelným principům lidské zkušenosti. Kant pak tvrdil, že rozum, v užším slova smyslu zjevný v logickém usuzování, hraje klíčovou roli při uspořádávání lidské zkušenosti, ale že je to chyba, myslet si, že rozum nabízí metafyzický vhled do existence a přirozenosti lidské duše, do nějakého nezávislého světa a do Boha. Kant v Kritice praktického rozumu a v Základech nicméně tvrdil, že rozum, jako zdroj ideálu systematizace, je zdrojem základního zákona morálky a našeho vědomí vlastní svobody, která je zdrojem všech hodnot, a že můžeme požadovat či postulovat pravdu základních dogmat křesťanství, naši vlastní nesmrtelnost a existenci Boha, jako praktické předpoklady našeho mravního jednání, ale ne jako teoretické pravdy metafyziky. V Kritice soudnosti Kanttvrdil, že jednota vkusu a systematického uspořádání, jak jednotlivých organismů a přírody, tak celku, by se mohla požadovat či postulovat, opět ne však na způsob metafyzických dogmat, ale spíše na způsob řídících ideálů našich estetických a vědeckých snah; Kant pak pokračuje v argumentaci, že díky těmto ideálům můžeme dohromady propojit oblast přírody a svobody, protože nám estetická zkušenost nabízí zřejmý obraz naší mravní svobody, a vědecká představa světa, jako systému spolu souvisejících jsoucen, dává smysl jen jako obraz světa coby oblast našeho vlastního mravního úsilí. Kant ve svých mnohých posledních spisech, od Náboženství v mezích pouhého rozumu (1793) po poslední rukopisy, Opus postumum, propracoval a radikalizoval svůj názor, že naše náboženské představy se mohou chápat jen jako analogie kvůli povaze samotného lidského rozumu.
Osvícenství začalo tím, že se pokusilo předvést dokonce i Boha před soudní stolec lidského rozumu – na přelomu osmnáctého století jak Shaftesbury ve Velké Británii, tak Wolff v Německu odmítli voluntarismus, tedy teorii, že Bůh tvoří příkazem věčné pravdy a morální zákony, a namísto toho tvrdili, že my sami musíme vědět, co je správné a špatné, dříve, než bychom mohli vůbec rozpoznat údajně boží příkazy jako boží. Kant doplnil jejich tvrzení závěrem, že lidská bytost „vytváří prvky či základy pro poznání světa samého, a priori, z kterých, ve stejný čas, jako obyvatel světa, sestavuje vizi světa v ideji“ (Opus postumum, 21: 31).
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 6. 3. 2021)