Kant ve své teoretické filosofii tvrdil, že si můžeme být jisti pravidly, které vznikají kombinací forem našeho smyslového vnímání a rozvažování, jako výsledků naší vlastní intelektuální autonomie;
avšak také tvrdil, že jakýkoli pokus vidět lidský rozum jako autonomní zdroj metafyzického náhledu platného za hranicemi lidského smyslového vnímání vede k iluzi či klamné představě. Kant však ve své praktické filosofii tvrdí, že lidský rozum je autonomním zdrojem pravidel jednání, lhostejný k lichotkám smyslové náklonnosti, jak při vymezování hodnot, tak při rozhodování, jak jednat, a vskutku, že lidská autonomie je nejvyšší hodnotou a vymezující podmínkou všech ostatních hodnot.
Na Kanta se tradičně pohlíželo jako na etického formalistu, podle kterého se musí všechny soudy o hodnotách cílů podřídit povinné obecnosti mravního zákona odvozeného z pouhého pojmu samotné racionality. Tato interpretace byla podpořena vlastním Kantovým popisem své „paradoxní“ metody v Kritice čistého rozumu, kde má za to, že mravní zákon se musí spíše vyvodit před nějakým vymezením dobrého nebo zlého, než naopak (5: 62-3). Ale tato pasáž neospravedlňuje velký argument Kantovy praktické filosofie, kterým je, že racionalita sama o sobě je právě proto tak hodnotná, protože je prostředkem ke svobodě nebo k autonomii. Kant to vyjádřil při svých přednáškách o etice, když řekl, že „nedílnou hodnotou světa, summum bonum, je svoboda ve shodě s vůlí, která si nevynucuje jednání (27: 1482), a ještě jasněji to vyjádřil v přednáškách o přirozeném právu, které dával na podzim roku 1784, právě v tu dobu, kdy sepisoval Základy metafyziky mravů, kde řekl, že „kdyby jen rozumové bytosti mohly být cíle sebe sama, nebylo by to proto, že mají rozum, ale proto, že mají svobodu. Rozum je pouhým „prostředkem“ (27: 1321). Kant tvrdí to samé v Základech, když říká, že se neporovnatelná důstojnost lidských bytostí odvozuje ze skutečnosti, že jsou „svobodné vůči všem přírodním zákonům a poslušné jen těch zákonů, které samy vytvoří“ (4: 435).
Strategie Základů v žádném případě není zřejmá, a skutečná povaha Kantova názoru se objevuje jen postupně. Kant se v oddíle I pokouší vyvodit základní pravidlo morálky z analýzy „běžné rozumové znalosti morálky.“ Jeho analýza má tyto klíčové kroky: ctnost spíše spočívá v dobré vůli jednajícího než v nějakém přirozeném sklonu nebo v nějakém konkrétním cíli, kterého se má dosáhnout; dobrá vůle se projeví spíše vykonáním činu kvůli splnění povinnosti, než kvůli jinému cíli; a co povinnost vyžaduje je vykonání činu ne kvůli jeho následkům, ale kvůli jeho shodě se zákonem jako takovým; tak maxima, nebo subjektivní pravidlo, ctnostného jednání může být pouze toto, že „bych nikdy neměl jednat jinak než tak, což můžu také chtít, aby se má maxima jednání stala obecným zákonem“ (4: 402). Kant se v oddíle II zjevně pokouší dosáhnout stejného závěru více filosofickým uvažováním: na jedné straně tvrzením, že mravní nebo praktický zákon musí být spíše kategorickým než hypotetickým imperativem, to znamená, spíše nepodmíněně přikazující než aby závisel na osvojení si nějakého předcházejícího a volitelného cíle, a na druhé straně, že štěstí či blaženost je příliš neurčitým cílem, než aby dalo vzniknout takovému imperativu, Kant vynáší závěr, že kategorický imperativ může obsahovat „jen nutnost, že naše maxima jednání by se měla podobat tomuto zákonu“, takže „tam nezůstává nic, čemu se musí maxima jednání podobat, kromě obecnosti zákona jako takového“ (4: 421). Tato verze kategorického imperativu je známa jako Definice univerzálního zákona.
Kant pak poskytuje další formulace kategorického imperativu, zvláště Definici humanity jako cíle o sobě – „Jednej tak, že vždy budeš jednat lidsky, buď vůči své vlastní osobě nebo vůči osobě někoho druhého, nikdy ne jednoduše jako vůči prostředku, ale vždy současně jako vůči cíli“ (4: 429), což nakonec vyžaduje možnost rozumového souhlasu s tvým jednáním jakéhokoli jednajícího, na kterého má tvé jednání vliv – a definici království cílů, požadavek, že jakýkoli navrhovaný způsob jednání musí být slučitelný s celkem všech cílů v systematickém propojení (celek jak rozumových bytostí, tak cílů o sobě, a také osobních cílů, které může každý řadit před sebe sama“ (4: 433). Obvyklou interpretací je, že se u těchto dvou formulací předpokládá, že vyplývají z Definice obecného zákona. Několik faktorů nicméně naznačuje, že Kant nemínil odvodit tuto definici ani ze zdravého rozumu ani z „lidové morální filosofie“ proto, aby byla definice nezávislá, a taková může být jen navozením představy, že humanita je cílem sama o sobě, kvůli své potencionální svobodě, že skutečný „základ možného kategorického imperativu“ byl objeven (4: 428). Je-li tomu tak, pak Kantova teorie zní takto: hlavním zdrojem hodnoty je lidská svoboda jako cíl sám o sobě, která se ukazuje v mezilidských souvislostech v možnosti svobodně daného souhlasu k jednání jiných; shoda s požadavkem obecného zákona je způsobem ujištění o tom, že tato hodnota se uchovává a podporuje; a ideálním výsledkem pozorování takového zákona by bylo království cílů jako systému svobody, ve kterém všichni jednající svobodně usilují o své svobodně zvolené cíle, a to v rozsahu slučitelném s podobnou svobodou pro všechny.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 17. 3. 2021)