Origenes tvrdil, že ačkoli interpret započne s literárním (to je sémantickým, gramatickým nebo lexikografickým) smyslem, je oprávněné, aby z pastoračních důvodů postoupil ke smyslu „duchovnímu“.
V křesťanské tradici se objevila nevyhraněnost názoru vůči alegorické interpretaci. Origenovo zdůvodnění pro jeho rozhodnutí jít „za literu“ se lišilo od zdůvodnění gnostiků, přestože střední a názorově nevyhraněný postoj zastával Klement Alexandrijský. Origenes rozpoznal důležitost spíše veřejné oblasti než „tajných“ smyslů (interpretace) a měl starost o to, aby se „hrubé nádoby slov přinesly do života“. Zde anticipoval obrat od autora ke čtenářovi z konce dvacátého století. Spisovatel čtvrtého století Jan Chrysostomos v Antiochijské škole nicméně přistupoval k interpretaci jako k záležitosti odhalování „mysli spisovatele“. Proto, ačkoli taky používal alegorickou interpretaci, dělal to hlavně v kázáních a v daleko menší míře při poučném výkladu. Na druhé straně kontrast mezi Alexandrií (Origenes a ti, kteří sdíleli jeho metodu) a Antiochií (Chrysostomos a jiní, přednostně Theodoros z Mapsuertie) je v popularizačních dílech často zveličován. V druhé polovině šestého století, v době Řehoře Velikého, přešla představa o „třech smyslech Písma“ (literární, morální a duchovní), spojovaná s Origenem, do Gregoriánské tradice čtyř smyslů Písma: literární (sémantický a historický); alegorický (teologické nebo duchovní rozšíření); morální (etické uplatnění); a anagogický (takový, který zahrnuje budoucnost).
Středověké období svědčilo o vzrůstajícím uplatnění Glossa ordinaria (běžné poznámky), která poskytovala krátký vysvětlující komentář k dané kapitole nebo k verši. Mezi méně učenými nebo více ovlivnitelnými spisovateli byly tyto poznámky často nahodilé nebo bez náležitého historického porozumění. Ale někteří větší myslitelé, zejména Hugo od Svatého Viktora, poskytli komentáře (např. na knihu Žalozpěvů) a biblické homilie (např. na knihu Kazatel), které kladli obnovený důraz na historické rozumění textům. Čtení založené na studiu historie a textu vedlo k meditaci nebo k duchovní úvaze. Posledním cílem nicméně bylo, aby se takové čtení spojovalo s mravným životem, aby se za Písmem hledala láskyplná kontemplace božského myšlení.
Tomáš Akvinský diskutoval jak lingvistické záležitosti, tak důležitost metafor, které vyvstávají z biblického textu. Byl si vědom toho, že gregoriánský „čtverý smysl“ mohl být pro čtenáře matoucí, přestože jeho logika byla jasná. Nicméně, ačkoli trval na tom, že Písmo zjevuje jak Boží bytí, tak Boží vůli a záměr, tak Akvinský podpořil představu morálního, alegorického a anagogického (eschatologického) smyslu jako doplnění k sémantickému nebo literárnímu smyslu, a přesto pro něj zůstává sémantický a literární smysl primární. Tak svojí autoritou zaštítil převládající metody středověkých spisovatelů.
Reformátoři reagovali na tyto „čtyři smysly“ velkým podezřením. Luther ve svých raných spisech pokračoval ve středověké tradici. Avšak opustil ji ze dvou hlavních důvodů: zaprvé, viděno pozitivně, kvůli jeho uplatnění lingvistických a racionálních nástrojů renesanční učenosti a zadruhé, viděno negativně, kvůli jeho pohledu, který předpokládal, že „duchovní“ smysly (interpretace) by se mohly použít k manipulaci, aby tak posloužily zájmům církevní autority, a aby nasadily bibli „voskový nos“, který by se mohl jakkoli tvarovat. Luther ve svém středním věku a v pozdějších letech považoval všechno to, co nemá „prostý“ smysl za „nic než pouhý odpad, brak“. Kalvín si ještě více kladl za hermeneutický cíl to, aby se pochopil „jediný pravý [simplex] smysl“. Po-reformační období svědčilo o neustálém nárůstu hermeneutických děl. Termín „hermeneutika“ se zřejmě výslovně poprvé objevil jako titul jednoho díla v roce 1654, jehož autorem byl J. C. Dannhauer. Mezi velké učence osmnáctého století pak můžeme zařadit tyto osoby: J. A. Turretinus, J. M. Chladenius, J. A. Ernesti a J. S. Semler.
Thiselton, A. C., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 1. 2021)