Tím se dostáváme ke kosmologickému důkazu Boha, který v podstatě sahá až k Aristotelovi. Ale hájil ho například Tomáš Akvinský v „Pěti cestách“, Leibniz a mnoho dalších. Je to důležité připomenout také proto, že pak vidíme, že nejde o důkazy, které si vymyslel sám Kant, ale o tradiční způsoby, jimiž se lidé ve filosofii a teologii snažili dokázat existenci Boha.
A vždy si znovu mysleli, že tuto existenci dokázat lze. Tento důkaz je o něco jednodušší a srozumitelnější než ontologický důkaz. Má se to s ním takhle, ovšem, že existují různé varianty, teď chci jednu z nich předložit. Jsou totiž náhodně existující věci (je to možná Leibnizova varianta), pro které je možné, že by i neexistovali. Například já, ano, existuji, ale je samozřejmě možné, že bych neexistoval, kdyby se například moji rodiče bývali nikdy nepoznali. Pak bych nikdy neexistoval. A to platí i pro mnoho dalších věcí. Dalo by se říci, že téměř pro všechny, možná dokonce vůbec pro všechny věci v prostoru a čase, které jsme schopni vnímat, platí, že by také mohlo nastat, že by neexistovaly.
Nyní je to tak, že pokud takové náhodné věci existují, musí existovat důvod, proč spíše existují, než neexistují. A tento důvod může být sám o sobě náhodný, protože pak bychom si mohli znovu položit otázku, proč pak existuje tento důvod? Neboť nakonec to znamená, že existence věcí, které existují náhodně, vyžaduje existenci něčeho, co existuje nutně. Jsou věci, které existují náhodně, a je také něco, co existuje nutně, a to je Bůh. Ano, to je tradiční kosmologický důkaz Boha. Vypadá na první pohled slibně, ale Kant i zde nachází zádrhel, který ostatně viděli už jiní před ním. Upřímně řečeno, nachází zádrhelů několik. Nyní bych chtěl upozornit ještě na jeden z nich.
A to je to, co Kant tvrdí, že zásada: vše nahodilé musí mít důvod v něčem nutném, přinejmenším neplatí neomezeně. Kant například tvrdí následující. Říká, že tato zásada platí… To je další typický Kantův tah, že zásada sice platí, ale pouze pro objekty naší zkušenosti, tedy pro empirickou skutečnost v prostoru a čase. Věci jako vy a já, planety, oceány, mraky a tak dále, všechny tyto věci, pro které platí, že pokud dochází ke změně, pak tato změna musí mít také příčinu. A když vznikne nová věc, například se počne a narodí člověk, musí to mít nějakou příčinu, to je správné. Je také pravda, že sama tato příčina musí mít zase příčinu. Ano, v empirické realitě tato zásada platí.
Je však myslitelné, že tato řada příčin se prostě táhne do nekonečna a nikdy nedojdeme k bodu, kdy bychom mohli říci, zde je první příčina, která nutně existuje. Kant neříká, že tomu tak je, ale říká, že nemůžeme vyloučit, že tomu tak je. A pokud to nemůžeme vyloučit, pak není pravda, že každá náhodně existující věc předpokládá něco nutně existujícího. Mohlo by se stát, že řada náhodně existujících věcí prostě sahá nekonečně daleko do minulosti. Pokud je to pravda, pak hlavní premisa kosmologického důkazu neplatí. Konkrétně druhá premisa předpoklad, že je-li něco náhodně existujícího, musí být i něco existujícího nutně. Důkaz tedy není platný. Nyní lze samozřejmě říci, ano, ale i v tomto případě může nastat, že druhá premisa je pravdivá. Kant by napsal, že by se mohlo stát, že je pravdivá. Pro důkaz však musí samozřejmě platit, to víme, že premisy jsou pravdivé. Nejen to, že by mohlo nastat, že pravdivé jsou. Jinak, abychom věděli, že závěr platí, v tomto případě, že je něco nutného, musíme také vědět, že premisy jsou pravdivé. Nevíme však, zda jsou tyto premisy pravdivé, tedy nevíme, zda Bůh existuje. Tolik ke Kantově kritice kosmologického důkazu Boha.
Willaschek, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 16. 4. 2022)