CMZD13.14TKK
Kdo chce následovat Krista, musí být ochotný měnit svůj životní styl, někdy i za cenu bolestných rozloučení. Eliáš dostal od Hospodina příkaz, aby namísto sebe pomazal za proroka Elizea, kterého zastihl, jak oral.
Elizeus byl při dvanáctém volském (nesprávně býčím) spřežení a Eliáš mu naznačil jeho povolání tak, že na něj vhodil svůj plášť. Elizeus pochopil, že je povolán Hospodinem, ještě si vyprosil chvilku, aby se mohl políbením rozloučit se svým otcem a matkou, pak se vrátil, vzal spřežení volů, zabil je a na jejich jařmu uvařil maso a dal lidem k jídlu. Tímto gestem učinil Elizeus radikální řez za svým dosavadním životem. Rozloučil se s nejbližšími – s rodiči, zničil prostředky své obživy – spřežení volů i jařmo a vykročil do neznáma, za hlasem Hospodinovým, který mu zprostředkoval Eliáš.
Evangelium nejprve zmiňuje dva povolané učedníky – Jakuba a Jana, které Ježíš pokáral za jejich pomstychtivou horlivost. Ježíš není „ohnivý reformátor“ jako Eliáš, jeho úkolem není zničit odpůrce. Samaritáni neměli Židy rádi (musíme podotknout, že to platilo i naopak), proto nechtěli Ježíše s učedníky při jejich pouti do Jeruzaléma nechat přenocovat ve své vesnici. Častokrát docházelo k incidentům mezi galilejskými poutníky (putujícími do Jeruzaléma) a Samaritány, proto poutníci volili jinou cestu přes sousedící kraj Pereye.
A dále nám evangelium dává obraz dvou nových učedníků, kteří se k Ježíšovi hlásí sami, a také jednoho učedníka, kterého Ježíš povolává slovy: „Pojď za mnou!“ Povolaný učedník se nejprve ohlédne za svou nejbližší rodinou – chce pochovat svého otce. Ale Ježíš je nekompromisní, jeho slova jsou až tvrdá – nech ať mrtví pochovávají své mrtvé. Tato výzva se dá chápat jen v kontextu naléhavých požadavků Božího království (v židovské tradici byla totiž povinnost pohřbít zemřelého příbuzného prvořadá). A dále mu přikazuje, aby šel neprodleně zvěstovat Boží království.
A ještě další příklad neodkladnosti povolání jiného učedníka, který chtěl jít za Ježíšem poté, co by se nejprve doma rozloučil s rodinou. A Ježíš na to odpověděl, že každý, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království. A poslední učedník mu svou věrnost vyjádřil slovy: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš ho upozornil na to, jak není snadné ho následovat. V jistém ohledu musí učedníci zakoušet s Ježíšem větší nejistotu, než jakou vidí v divoké přírodě kolem sebe: Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Následování Krista tak znamená přijmout určité nároky: obětovat jistotu, synovskou povinnost i city k rodinným příslušníkům.
Takové následování Krista je „vážná věc“. Vyžaduje člověka celého. A Ježíšovy dnešní nekompromisní nároky či požadavky nás jistě odradí, naženou nám strach (kdo je může splnit?). Naštěstí je tu pro každého trochu jiná podoba následování (ne každý je povolán na misie do daleké země nebo do kláštera s přísnou klauzurou). Pro každého je však společné jasné ano: „chci s tebou snášet i všechno zlé, chci ti dát všechno“. A Ježíš svými nekompromisními nároky (které mají pro každého trochu jinou podobu, vždyť uvedené výroky byly vyřčeny konkrétním lidem jisté doby, nebyly adresovány všeobecně všem) nám usnadňuje (a nedělá těžší) naši životní cestu. Vždy je náročné a vysilující poskakovat na obě strany (chvíli „za Kristem“ a chvíli „za svým sobectvím“) – je jednodušší jít přímou cestou tam, kam nás volá Pán.
TK (aktualizace 12. 5. 2021)