AMZD02.12KKC781.782.783.784.785.786.787.788.789.790.791.793.795.796.797.798
Naším prvním rozlišujícím pohledem na církev je: I. Církev, Boží lid. Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho opravdově vyznával a jemu svatě sloužil.
Vyvolil si proto Izraelity, aby se připravovala a předobrazovala nová a dokonalá úmluva, kdy lidi nedochází k jednotě na základě pokrevních vztahů, nýbrž v Duchu svatém (781).
Boží lid má tyto výrazné rysy: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému lidu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem, národ získal. Člověk se stává členem tohoto Božího lidu vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením. Hlavou tohoto lidu je Ježíš. Vlastností tohoto lidu je důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý. Jeho zákonem je nové přikázání milovat jako nás miloval sám Kristus. Jeho posláním je být solí země a světlem světa. Jeho cílem je Boží království, které Bůh zahájil na zemi a sám je dokoná na konci času (782).
Bůh Otec Ježíše Krista pomazal Duchem svatým a ustanovil „knězem, prorokem a králem“. Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast (783).
Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stal se účastným kněžského povolání tohoto lidu, mluvíme pak o všeobecném kněžství (784).
Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání. A to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie a stávají se tak Kristovými svědky uprostřed tohoto světa (785).
Kristus vykonává svou královsku moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením. Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu, především v chudých a trpících, v nichž církev poznává obraz svého chudého a trpícího Zakladatele. Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu dosahují královskou důstojnost skrze znamení kříže. Pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší bohoslužby (786)?
II. Církev, Kristovo tělo
Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu. Dal jim účast na svém poslání, na své radosti i na svém utrpení. Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi svými: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (787).“
Ježíš nenechal učedníky osiřelé, poslal jim svého Ducha. Po seslání svého ducha vytvořil své tajemné tělo z lidí povolaných ze všech národů (788).
Církev není jenom shromážděna kolem Krista, je v něm i sjednocena. Jednota všech údů církve mezi sebou je v síle spojení s Kristem. Kristus je hlava těla, tedy církve. Kristus je ženich, církev pak jeho nevěsta (789).
V tomto tajemném těle církve Kristův život proudí do věřících, a to především prostřednictvím svátostí. Svátosti tedy tajuplně spojují věřící s Kristem trpícím a oslaveným (790).
Jednota těla nevylučuje rozmanitost údů: Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve různé dary ze svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi. Jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: už není otrok anebo člověk svobodný, všichni jste jeden v Kristu Ježíši (791).
Všechny údy se musí snažit připodobňovat se Kristu, proto se zapojujeme do tajemných událostí jeho života a trpíme s ním, abychom s ním byli též oslaveni (793).
Kristus a církev tedy vytvářejí „úplného Krista“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty. Náš Vykupitel sám sebe představil jako jedinou osobu spojenou s církví, kterou si vzal za vlastní (pojal do sebe). Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba. Svatá Jana z Arku: Myslím, že Ježíš Kristus a církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy (795).
Jednota Krista a církve, Hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Rozlišení se vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Apoštol představuje církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch (796).
III. Církev, chrám Ducha svatého
„Co je náš duch, co je naše duše pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je církev“. Duch svatý dělá z církve „chrám Boha živého“. Církvi byl svěřen „Boží dar“ společenství s Kristem, to je Duch svatý. Vždyť kde je církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a veškerá milost (797).
Duch svatý je „počátek každé životní činnosti spásonosné v každém z údů Těla“. Duch působí při budování celého těla v lásce: skrze Boží slovo, skrze křest, skrze svátosti, skrze ctnosti, a skrze rozmanité zvláštní milosti [nazývané „charizmata“], kterými se věřící stávají způsobilí a pohotoví převzít různé úlohy a poslání, zamýšlené pro obnovu a růst církve (798).
KKC (aktualizace 17. 5. 2021)