AMZD07.14TKK
Dnešní Boží slovo nás vybízí k zamyšlení nad tím, co je základem naší křesťanské morálky a co je základem pro lidskou etiku vůbec. V dějinách spásy to trvalo dlouhý čas než se starozákonní židovské oko za oko, zub za zub proměnilo v Kristovo tomu, kdo tě udeří na pravou tvář, nastav i druhou.
A dále, kdo se s tebou chce soudit o šaty, dej mu i plášť, kdo tě nutí o pomoc – abys ho doprovodil jednu míli – jdi s ním míle dvě, tomu, kdo tě prosí, dej.
V prvním čtení zaznělo, že Izraelité již věděli o morálním příkazu: miluj svého bližního jako sám sebe. Za bližního pak považovali svého krajana, souseda, pokrevního příbuzného či člověka stejného vyznání – Izraelitu. Vůči nepřátelům pak ve svém národě chovali oprávněnou nenávist. Ježíš však podle dnešního evangelia rozšířil pojem toho, kdo je náš bližní, i na ty lidi, kteří jsou nám cizí, dokonce nám ubližují pronásledováním či jinak, tedy je našim bližním i nepřítel. (Jaké emoce takový Ježíšův nárok vyvolává v těch, kteří ještě zažili hrůzy II. světové války?) Nepřátele máme milovat a máme se za ně modlit. Odměnou nám bude to, že budeme syny (a dcery) našeho nebeského Otce. Svatost Hospodina je důvodem našeho úsilí o svatost, jak jsme slyšeli v 1. čtení z knihy Leviticus. Ježíš pak říká, buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
Jak to bylo jednoduché, když jsme byli malí. Rodiče byli pro nás autoritou a co řekli, to platilo. Pokud nám předali správně i základy křesťanské morálky, tak mnozí z nás z toho žijeme dodnes. Víme, co je správné a co je špatné, co se smí a co se nesmí. Z čeho se zpovídat a co litovat. Skrze nepokřivenou autoritu rodičů k nám promluvila a promlouvá samotná autorita Boží. Je to zákon Boží, který nepřišel Ježíš zrušit, ale naplnit. Desatero se svými příkazy a zákazy je božský morální kodex, základ i pro křesťanskou morálku. A přijímáme ho pro autoritu Boží. Ježíš je ve všem ještě náročnější, vede nás k tomu, abychom na cestě svého posvěcování dělali pokroky. Jak se nám to daří? Nebývá tomu tak, ač tušíme, jak by to správně mělo být, ve skutečnosti jsme pořád na začátku cesty a zdá se nám dokonce ospravedlněné naše smýšlení oko za oko, zub za zub a někdy ještě hůř: Když sis začal, já ti to vrátím, a ještě něco přidám. A znovu a víc. Zlo tak může narůstat a z hlouposti tu za chvíli máme třetí světovou. Popřeme-li autoritu Boží ve zjeveném morálním kodexu Desatera a učení Ježíšovo, stěží můžeme nalézt nějaký solidní nezpochybnitelný základ etiky. Snad by to mohl být strach z pomsty. Aby mi někdo neoplácel zlým za zlé, tak se zlu raději budu vyhýbat. Co nechceš, aby jiní nedělali tobě, to nedělej ty jim. Anebo v obrácené formulaci, co si přeješ, aby ses dočkal od jiných, to jim prokazuj i ty. Někdo pohlíží na člověka jako na sobce, dokonce se mluví o sobeckém genonu, který v člověku působí, a tak je s jinými lidmi v neustálém boji, klasici by řekli homo homini lupus – člověk člověku vlkem. Někdo má tak široké laxní svědomí a žije v domnění, že může dělat cokoli zlého, pokud ho někdo nenachytá, neudá či neusvědčí. Jiný člověk je úzkostlivý, svědomí má skrupulózní a pokud je věřící, tak správně ví, že se nelze nikam ukrýt před autoritou nejvyšší, před pánem Bohem. Bůh vidí i do skrytosti srdce člověka. Někdo si myslí, že lidská etika je jen věc zvyku, tradice a výchovy. Pak by kanibalové mohli ospravedlnit své chování. Někdo hledá nezpochybnitelné základy lidské etiky v základu lidského bytí, v lidské přirozenosti. Je opravdu člověku samo sebou dáno to, že druhé nemá zabíjet? Nebo jsme k tomu potřebovali promulgaci božské autority v Desateru na Sinaji?
Kdo má víru, přijímá nároky křesťanské morálky. A to nejen vyhýbat se zlému (tak se v zásadě jeví Desatero), ale má usilovat o dobré, o ctnosti, což je cesta asketů, mystiků, svatých a povolán ke svatosti je nakonec každý věřící, každý z nás. Kdo víru nemá, v Boha nevěří, má dát na (Pascalovu) sázku, že je lépe žít podle křesťanské morálky, nic tím na světě neztratí, ale může získat nesmírně mnoho, život věčný, pokud Bůh (jak se ptá pochybující) skutečně je.
TK (aktualizace 14. 4. 2021)