Jedna z nejvíce vyzývavých Heideggerových esejí je „Počátek uměleckého díla“, původně sepsaná v roce 1935 a vydaná v rozšířené verzi až v roce 1950.
Heidegger v eseji rozlišuje mezi uměleckým dílem jako zvláštním jsoucnem (například, báseň nebo obraz) a uměním samým, bytí umění samého pak chápané ne jako společné jméno, ale spíše jako esence a počátek všech uměleckých děl. Heidegger se ptá, co je umění samo o sobě a odpovídá, že umění je jedinečným druhem odkrývání.
Pobyt je pro bytí nějakého jsoucna odkrývající na mnoho způsobů, některé z nich jsou řádné a jiné mimořádné. Závěr společný pro oba druhy odkrývání je ten, že odkryté jsoucno se nahlíží tak, jak je: ukazuje se ve své formě. Příklady běžných, všedních způsobů odkrývajících bytí jsoucen zahrnují ukázání sebe jako nadaného pro hru na flétnu, nebo formujícího hlínu v květináči, nebo pronášejícího rozsudek, že obžalovaný je nevinen. Každý z těchto běžných příkladů praxe, výroby a teorie, skutečně odkrývá nějaké jsoucno jako bytí to či ono, ale spíše je záměrem ukázat, co jsoucno je než ukazovat, jak se bytí jsoucna odkrývá. Na druhé straně, mimořádné skutky odkrývání vzbuzují pozornost nejenom pro odkryté jsoucno, ale navíc pro událost odkrývání bytí onoho jsoucna. Mimořádné skutky odkrývání nám dovolují spatřit pravou skutečnost a způsob, jakými se jsoucno stalo smysluplně přítomné ve svém bytí. V těchto případech se jsoucno nejenom zjevuje ve své formě (jak se to děje v několika případech odkrývání), ale důležitější je, že pravé odkrývání bytí jsoucna „je ustanoveno“ (sich einrichten) v jsoucnu a tam se na něj pohlíží jako na takové.
Heidegger uvádí pět příkladů mimořádného odkrývání: státní ústavu národů; blízkost boha; položení svého života za druhého; tázání se myslitele, které tak odhaluje, že bytí může být vystaveno otázkám; a „instalování“ (Sich-ins-Werk-Setzen) odkrývání do uměleckého díla. Každý z těchto případů odkrývá, svým vlastním zvláštním způsobem, nejenom nějaké jsoucno, ale pravé odkrývání bytí takového jsoucna. Heidegger usiluje o to, aby porozuměl zvláštnímu způsobu, kterým umění samo odkrývá odkrývání „instalací“ odkrývání do uměleckého díla.
Heidegger ve své eseji odkazuje hlavně na dvě umělecká díla: na olej na plátně s názvem „Staré boty“ od van Gogha, namalovaný v Paříži v letech 1886-7, a který nyní visí ve Stedelijk muzeu v Amsterdamu; a na dórský chrám Hera II z 5. století před Kristem – takzvaný Chrám Poseidona – v Paestumu (Lucania), v Itálii. Pohleďme na chrám v Paestumu při našem pokusu odpovědět na dvě otázky: co se odkrývá v uměleckém díle, a jak se to odkrývá?
(1) Co se odkrývá v uměleckém díle? Heidegger dává tři odpovědi. Zaprvé, umělecké dílo nám dovoluje spatřit odkrývání ve formě „světa“ a „země“. Umělecké dílo neodkrývá jenom jsoucno nebo nějaký soubor jsoucen, ale celou významovou oblast, pomocí které dostává soubor jsoucen konečný smysl. Chrám v Paestumu není pouze sídlem pro (a tak neodkrývá pouze) bohyni Heru, ale důležitější je, že nám dovoluje spatřit sociální a historický svět – mající takové kořeny, jak to bylo v přirozeném prostředí Lucaniae – kdy přítomnost Hery byla zárukou pro řecké kolonisty. Heidegger tvrdí, že umělecké dílo zjevuje pravou událost odkrývání, a tu událost nazývá nastávání světa a země, kde „země“ neodkazuje pouze na přirozenost a přirozená jsoucna, ale mnohem šířeji na všechna jsoucna v konkrétním světě.
Zadruhé, umělecké dílo nám dává nahlédnout na zásadní napětí, které odkrývá specifický svět významu. Heidegger chápe bytí-ve-světě jako „boj“ (Streit nebo polemos) mezi daným světem a jeho zemí, mezi sebe-rozšiřující touhou souboru lidských možností a zakořeněností takových možností ve zvláštním přirozeném prostředí. Tady je „boj“ jiným názvem pro událost odkrývání, jímž se konkrétní svět otevírá a uchovává. To, co zvláštního umělecké dílo odkrývá je pak jeden konkrétní boj, který odkrývá jeden konkrétní svět – na příklad svět řeckých kolonistů v Paestumu.
Zatřetí, umělecké dílo nám ukazuje odkrývání-jako-takové. Pohyb otevírání konkrétního světa je pouze jeden případ všeobecného pohybu alétheia (genitiv): „uchvácení“ bytí-zcela z absolutní nepřítomnosti do toho, čím je pobyt přivlastněn. A tak nám umělecké dílo neukazuje jenom konkrétní svět-odkrývající boj (způsob, jakým nám chrám bohyně Hery v Paestumu ukazuje napětí země-svět), ale také nám umožňuje nahlédnout na „původní boj“ (Urstreit) odkrývání-jako-takového, jímž se význam uchvacuje z dvojitého uzavření vnitřní skrytosti a padlosti.
Zkrátka, to, co umělecké dílo odhaluje, je odkrývání ve třech formách: jako svět a země; jako boj, který otevírá zvláštní svět a ponechává jeho jsoucna tak, aby měla plný smysl; a jako původní boj, který strukturuje všechna taková konkrétní odkrývání.
(2) Jak umělecké dílo odkrývá odkrývání? Zvláštní způsob, kterým umění odkrývá odkrývání je „instalování“ odkrývání do daného uměleckého díla. Zde se pak slovem „instalovat“ míní uvádět do rovnovážného stavu; a výrazem „instalovat odkrývání“ se míní vtělit odkrývání do fyzické formy uměleckého díla. Zde jsou tři důsledky, které z toho plynou:
Co instalování není. Heidegger neprohlašuje, že umělecké dílo „vytváří“ svět a „objasňuje“ zemi vůbec poprvé. To znamená, že instalování odkrývání země a světa v uměleckém díle není jediným nebo dokonce prvním způsobem, jakým se země a svět odkrývají. Svatyně bohyně Hery nebyla první, která otevřela svět Paestumu a odkryla tak, k čemu jsou pole a pastviny. Obchodníci a farmáři to dělali – to znamená, že odkrývající boj světa a země poskytoval formu a smysl – nejméně jedno století předtím, než byl chrám postaven.
Co instalování je a co způsobuje. Umění odkrývá, novým a rozlišujícím způsobem, odkrývání země a světa, které je už účinné. Heidegger tvrdí, že chrám, jako okrývající (a) uchvacuje a uchovává otevřenost takového světa a jeho zakořeněnost v přirozenosti, a (b) ukazuje, jak uvnitř takového světa, přirozenost postupuje dál do forem jsoucen, zatímco zůstává zakořeněná v sobě samé. Heidegger to nazývá dvěma funkcemi, které se dějí jenom v umění, „vytváření“ světa a „objasňování“ země.
Umělecké dílo nám nechává nahlédnout – přímo, na základě zkušenosti a v její plné slávě – už fungující souhru zakořeněnosti dějin lidstva v přirozenosti a vynořování se přirozenosti v dějinách lidstva. Heideggrovými slovy umění „stabilizuje“ (zum Stehen bringen) odkrývající boj světa a země tím, že ho „instaluje“ do konkrétního uměleckého díla, v takovém a skrze takové medium pak odkrývání „dále září“ nádherně, skvěle.
Umění odkrývá dvěma způsoby odkrývání a jeho jednotu. Umění samo je jedinečný a rozlišující způsob, při němž je pobyt odkrývající: umění odkrývá odkrývání instalováním odkrývání do fyzické formy uměleckého díla. Toto instalování má dva prvky: vytvoření a uchování uměleckého díla.
Tvoření je uměleckou aktivitou-pobytu vtělujícího odkrývání – otevřenost-světa, která je už účinná – do materiálu média (kámen, barva, jazyk atd.) Toto vtělování odkrývání se uskutečňuje tím způsobem, že materiální médium není podřízeno ničemu jinému než odkrývání samému (např. není podřízen „užitečnosti“). Medium se stává, pro kohokoli, kdo s ním vstoupí do zkušenosti, spíše bezprostředním odkrýváním odkrývání.
Uchování je odpovídající aktivita-pobytu pro zachování síly odkrývání v uměleckém díle rozhodným ponecháním odkrývání, aby pokračovalo, aby se dalo v uměleckém díle spatřit. Tvoření a uchování jsou dva způsoby, kterými pobyt „rozvrhuje“ (ponechává otevřené a udržuje) odkrývání, které je instalováno do uměleckého díla. Jednota tvoření a uchování je umění samo, jež Heidegger nazývá Dichtung – ne „poezie“ ale poiesis, tvořící-a-uchovávající instalování odkrývání v odkrývajícím médiu.
Odkrývání je ústředním tématem celé Heideggerovy filosofie a tato skutečnost skvěle prozařuje jeho úvahu o počátku uměleckého díla. Umění, jak tvoření, tak uchování, je jedinečnou a rozlišující aktivitou-pobytu: odkrývání odkrývání v médiu, které je odkrývající. V uměleckém díle, tak jako v Heideggerově vlastním díle, se alétheia ukazuje všemi možnými způsoby, je pravdou, o kterou jde.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)