Heidegger vidí pevnou souvislost mezi zapomenutím na odkrývání-jako-takové, dále mezi dějinami zřeknutí se bytí a metafyzikou.
Zapomenutí na odkrývání-jako-takové. Odkrývání-jako-takové je vnitřně skryté (to je to, co se myslí tajemstvím), proto se obvykle přehlíží. Když se přehlíží tajemství, lidské bytí je „padlé“, to znamená, uvědomuje si jsoucna jako bytí-tak-a-tak, ale bez vědomí toho, že jsoucnům bytí „uděluje“. Padlost je zapomnění na tajemství. Jiný výraz pro padlost je „pochybení“, což evokuje obraz „putování“ pobytu mezi jsoucny-v-jejich-bytí, bez vědomí toho, co umožňuje jejich přítomnost. Zatímco odkrývání-jako-takové je někdy nazýváno „bytí samo“, padlost se také nazývá „zapomnění na bytí“.
Odkrývání-jako-takové nicméně potřebuje, aby nebylo zapomenuto. Je to možné, při odhodlání přijmout smrtelnost člověka a stát se konkrétně vědomým odkrývání-jako-takového ve svém základním stavu skrytosti. Takové povědomí neruší vnitřní skrytost odkrývání-jako-takového, ani ho netáhne do plné přítomnosti. Člověk spíše přijímá skrývání se samého bytí (toto se nazývá „ponechat bytí být“) a to rozhodným přijetím přivlastňování člověka nepřítomností.
Dějiny zřeknutí se bytí. Heideggerovy diskuze na téma „dějiny bytí“ občas přechází do antropomorfického stylu a Heigegger často používá etymologie, které není snadné přenést do angličtiny., Jeho záměr při tom všem je nicméně jasný: objasnit světově-dějinné rozměry padlosti.
Jak jsme viděli, odkrývání-jako-takové „uděluje“ bytí jsoucnům, zatímco „udělování“ samo zůstává skryté; a to se děje jen do té míry, jak moc je pobyt přivlastňován nepřítomností. Když člověk zapomíná na nepřítomnost, která si přivlastňuje pobyt, a tak zapomíná na skryté udělování, které způsobuje bytí jsoucen, následuje pak padlost a pochybení. Padlý pobyt se potom zaměřuje na to, co je dáno (jsoucna-ve-svém-bytí) a přehlíží skryté udělování (odkrývání-jako-takové). Skryté udělování nicméně pořád v udělování pokračuje, avšak nyní dvojitě skrytým způsobem: je jak vnitřně skryté, tak zapomenuté. Když je skrytost zapomenuta, pak se odkrývání nazývá „zřeknutí se“ (Geschick) bytí. Slovo evokuje představu rozdělování, které si něco ponechává. Zřeklo se jisté formy bytí jsoucen, zatímco odkrývání samo zůstává jak skryté, tak zapomenuté.
V němčině slova „zřeknutí se“ (Geschick) a „dějiny“ (Geschichte) mají svůj společný kořen ve slovesu schicken, „poslat“. Pohráváním si s touto etymologií Heidegger vypracoval „dějiny“ bytí založené na „posláních“ a „zřeknutí se“ bytí. (Obvyklé překlady slova Geschick jako „osud“ nebo „určení“ zde nejsou nic platné.) V Heideggerově pohledu každé zřeknutí se bytí vymezuje odlišné období v dějinách myšlení od antického Řecka po dnešek. Heidegger nazývá souhrn takových zřeknutí se a období bytí termínem „dějiny bytí“. Protože celek těchto zřeknutí se a období souvisí s padlostí, Heidegger se pokouší překonat dějiny bytí a vrátit se k povědomí skrytého udělování.
Heidegger věří, že charakteristiky každé epochy dějin bytí lze letmo spatřit v pojmenování, které nějaký významnější filosof daného období dal bytí jsoucen. Neúplný seznam takových pojmů bytí, které definují jednotlivá období, zahrnuje: ideu u Platóna, energeiu u Aristotela, akt u Akvinského, zpřítomněnost u Descarta, objektivitu u Kanta, absolutního ducha u Hegela a vůli k moci u Nietzscheho. To, co charakterizuje každé takové období, je (1) rozumění bytí jako nějaké formě přítomnosti jsoucen a (2) zapomenutí na nepřítomnost, která takovou přítomnost uděluje. I když je nepřítomnost zapomenuta, nikdy nicméně není odstraněna, a tak její stopy zůstávají v různých zřeknutí se. Heidegger proto při studiu textů klasické filosofie vyhledává a získává zpět nevyjádřenou nepřítomnost („nevypovězené“), která se skrývá za tím, co text aktuálně vyjadřuje („řečené).
Metafyzika. Různé způsoby, jež se zřekly přítomnosti nebo bytí tím, že přehlížejí nepřítomnost, se ve své kompletnosti nazývají „metafyzika“. Heidegger tvrdí, že metafyzika, jako filosofická pozice, má svůj počátek u Platóna a do konečné fáze vstoupila s Nietzschem.
Řečtí filosofové, kteří jsou předchůdci Sokrata a Platóna, byli v Heideggerově pohledu pre-metafyzičtí do té míry, jak měli alespoň polostínové povědomí o odkrývání-jako-takovém, a alespoň ho pojmenovali (Herakleitos ho např. nazval: slovo, alétheia a fysis). Žádný z těchto myslitelů nicméně tematicky nepojmenoval odkrývání-jako-takové nebo nerozuměl souvisejícím pojmům ek-sistence a pobytu. Heidegger nazval polostínové povědomí o odkrývání-jako-takovém u archaických řeckých myslitelů „prvním začátkem“. A doufal, že po konci metafyziky bude následovat „nový začátek“. Jestliže první začátek ještě nebyl metafyzický, nový začátek už nebude metafyzický. Heidegger pohlížel na své vlastní dílo jako na přípravu pro takový nový začátek.
Ale metafyzika trvá. Dějiny zřeknutí se bytí dosáhly své plnosti v současné technologické době. Heidegger používá slovo „technologie“ tak, že neodkazuje ani na hardware, ani na software, ani na metody, ani na materiály aplikované vědy. Spíše technologií nazývá zřeknutí se v dějinách metafyziky, ve skutečnosti jediného konečného. Technologií nazývá způsob, v němž se dnes odkrývají jsoucna-v-jejich-bytí.
Heidegger trvá na tom, že v technologické době jsou jsoucna považována za železné zásoby materiálu, který je v principu zcela poznatelný lidským rozumem a naprosto dostupný pro lidské použití. S touto představou dochází metafyzika ke svému nejzazšímu zapomenutí na odkrývání-jako-takové. Heidegger tvrdí, že se přítomnost jsoucen v naší době stala vším, protože se nepřítomnost, která přítomnost způsobuje, stala ničím. Tento nic-stav nepřítomnosti nazývá „nihilismem“.
Překonání metafyziky. Heidegger nicméně vidí v temné době nihilismu záblesk světla. V tomto konečném zřeknutí se metafyziky, skryté udělování nepřestává fungovat, přestože je úplně zapomenuto. Pokračuje zříkající se přítomnost – paradoxně, dokonce nihilistická přítomnost, která zatemňuje nepřítomnost, která ji uděluje. Protože skryté udělování pokračuje v udělování, i když je zapomenuto, můžeme ho dnes ještě zakoušet (na způsob, který se podobá strachu) a získat zpět. Toto uzdravení svět-odkrývající nepřítomnosti požaduje odhodlání nebo, jak to nyní Heidegger nazývá, „vstup do přivlastňující události“. Vstoupit dnes do přivlastňující události znamená zakoušet jiný druh nihil-u („nic“), v porovnání s tím, co definuje nihilismus. Nepřítomnost, která uděluje přítomnost, je sama druhem „ničeho“ (not-a-thing, ne-nějaká-věc). Tato nepřítomnost není jsoucnem, ani se nemůže redukovat na bytí nějakého specifického jsoucna, nebo být přítomná tím způsobem, jako nějaké jsoucno. To je to, proč se to tak snadno přehlíží. Jeho „nicota“ je jeho vnitřní skrytost.
Vejít do přivlastňující události znamená stát se vědomým a přijmout odkrývající nihil (nic), které člověka zachraňuje před nihilismem. Heidegger říká, že metafyzika jako dějiny zřeknutí se bytí proto ustává a nastává nový začátek – nejméně pro ty jednotlivce, kteří dosahují autenticity na způsob odhlodlání. Ale metafyzika bude pokračovat pro ty, kteří zůstanou neautentičtí, protože zřeknutí se souvisí s padlostí.
Shrnutí. Zapomenutí na odkrývání-jako-takové je metafyzika. Metafyzika poznává jsoucna-v-jejich-bytí, ale přehlíží pravé udělování takového bytí. Souhrn různých období metafyziky jsou dějiny zřeknutí se bytí. Dějiny těchto zřeknutí se bytí vrcholí v období technologie a nihilismu. Ale svět-odkrývající nepřítomnost lze ještě stále získat zpět; a když se zpět získá, tím se ohlásí (alespoň pro autentické jednotlivce) nový začátek ek-sistence a pobytu.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)