DVKN04.10PBL
Obraz pastýře hraje v Bibli velkou roli. Povolání pastýře se postupně stává velkým ideálem. Praotcové Starého zákona byli pastýři. Proto se píše, že byl od svého stáda povolán David za krále a Amos za proroka vyvoleného národa.
Pastýři jsou v novozákonním vánočním příběhu jmenováni jako první svědci narození Mesiáše. Na různých místech Písma (a také u starých národů jako u Sumeritů, Babylóňanů, Asyřanů a u Řeků) jsou vůdcové či představení lidu přirovnáváni k pastýřům. Přitom se rozlišuje mezi špatnými a dobrými pastýři, podle toho, zda jdou jen za vlastními zájmy anebo zda naslouchají zájmům lidu. Dokonce i o Bohu se ve Starém zákoně obrazně mluví jako o pastýři. On, Hospodin, se bude starat o svůj lid lépe než pastýři Izraele, Bůh bude hledat ztracené a dá jim, co potřebují. Na tomto myšlenkovém pozadí musíme chápat to, když v Janově evangeliu Ježíš vysvětluje službu obrazem dobrého pastýře a staví ji do protikladu k najatému pastýři, který nechává stádo napospas ve chvíli, kdy vidí, že je stádo ohroženo. Nakonec je obraz pastýře použit také pro učedníky a pro nositele mimořádné služby ve společenství věřících: Petr má pást ovce. Podobně jako ve Starém zákoně se představitelé, kteří mají zodpovědnost za společenství věřících, označují za pastýře. Pastýři církve pak mají žít věrně a starat se zcela o lidi, kteří jsou jim svěřeni.
Ježíš je naplněním všech těchto pastýřských předobrazů Bible a sám na sebe vztahuje titul Dobrého pastýře. On zná své ovce, dává jim věčný život, a proto nezahynou navěky. Naslouchejme, milovaní, hlasu našeho Dobrého pastýře, hlasu života.
Miller, G., translated by Káňa, T. (aktualizace 29. 4. 2021)