Již jsem poukázal na to, že Kantova kritika důkazů Boha není originální. Kant přebírá ve všech svých hlavních bodech kritiky takové myšlenky, které již podobným způsobem předložili jiní filosofové. Důvodem, proč to najednou působí u Kanta tak vlivně a přesvědčivě je hlavně to, že Kant bere všechny důkazy Boha skutečně takříkajíc jednolitě, naráz.
A Kant systematicky ukazuje, proč se tyto důkazy Boha zdají být na jednu stranu jasné, ale na druhou stranu nemohou být přesvědčivé a platné. To znamená, že nemůžeme vědět, zda Bůh existuje. To je ve zkratce výsledek této diskuse. Všechny pokusy dokázat, že Bůh existuje, musí nutně selhat.
Zmíním se o Mosesi Mendelssohnovi, který byl Kantův současník a přítel v širším slova smyslu. Nebyli tak dobrými přáteli, aby za ním Kant jezdil na návštěvu do Berlína, ale Mendelssohn za Kantem do Königsbergu jezdil opakovaně. Moses Mendelssohn byl otřesen Kritikou čistého rozumu. Mluvil o kávě, která působí dráždivě na nervy, o díle, které nervy sžírá, a Kant je ten, kdo pomele všechno, protože z klasické metafyziky u něj nezbylo nic. Je však třeba vidět, že z přístupu Kritiky čistého rozumu vyplývá i něco jiného. Nemůžeme totiž ani vědět, že Bůh neexistuje. Vyplývá to ze skutečnosti, že poznání je tak jako tak omezeno na smyslově vnímatelné objekty. To znamená, že zde vidíme bod, kterým Kant otevírá konstruktivní stránku víry v Boha, protože říká, že nemůžeme dokázat, že Bůh existuje, ale také nemůžeme dokázat, že neexistuje. A tady, jak říká Kant, zůstává prostor pro víru. V úvodu k druhému vydání Kritiky čistého rozumu Kant říká: Musel jsem se tedy vzdát poznání, abych vytvořil místo pro víru. A právě na tento směr Kantova myšlení se nyní blíže podíváme ve třetí části přednášky v přímé návaznosti.
Dalším závěrem, který mohu jen velmi stručně naznačit, je, že pro naši další úvahu může následovat pojem Nejdokonalejší podstaty, ale ten je vlastní samotnému rozumu, což je podle Kanta značně problematické. Jelikož skutečnost, že tento pojem pochází z našeho vlastního myšlení, nejprve vzbuzuje podezření, že se možná jedná o pouhou představu. Ano, možná jsme si to jen vymysleli, tuto podstatu. Za chvíli uvidíme, jak Kant toto podezření vyvrací. Takže Kantův postoj už v Kritice čistého rozumu ve velmi pozdní části, kterou možná málokdo četl, protože je až na konci, někde na straně 800, což vedlo k tomu, že byla vnímána především výše zmíněná kritika důkazů Boha, ale tato část o nejdokonalejší podstatě už méně. Kant tedy již v Kritice čistého rozumu říká, že nemůžeme dokázat, že máme nesmrtelnou duši, že naše vůle je svobodná nebo že Bůh existuje. Tyto klasické obsahy metafyziky však musíme přijmout z praktických důvodů – z morálních důvodů. Za chvíli to objasním trochu podrobněji. Kant tuto tezi poprvé krátce naznačil v tomto malém oddílu Kritiky čistého rozumu jako dodatečnou myšlenku. A následně ji rozpracoval v dalších dílech, zejména v Kritice praktického rozumu.