TMT003.10TKK
Od minulé neděle (27. v mezidobí, cyklus B) víme, že hláška: To je kost (z mých kostí) není hospodská, ale biblická a může za to Adam. A za to, co se děje dnes může Adam, starší stárek spolu se starší stárkou, dále se stárkem mladším a mladší stárkou, s podstárkem i s chasou šohajů a děvčic.
Je totiž druhá říjnová neděle a ve Spytihněvi se tradičně slaví císařské hody. Pro mě je to vskutku věc nová – nevím kdy jsem viděl „naživo“ tolik krásných krojovaných lidiček všech generací.
Rád bych, aby mi někdo pomohl s tímto kázáním, prosím o spolupráci jednoho šohaja a jednu děvčicu, postavte se před oltář směrem k lidem, děkuji. Jaké je to pěkné, že se o kroje staráte a že si je na sebe oblékáte (dnes hlavně o slavnostních příležitostech), že kroje nevisí jenom někde ve skříni, kde by se časem staly kořistí molů. Jsou muzea, která kroje uchovávají, je to hezké, ale život se z takových krojů vytratil. Jsou lidé, kteří sbírají krojovačky, jejich úsilí je obdivuhodné, ale do krojů jsou oblečené jen panenky, neživé figuríny. Kroj, který v sobě nese život – a jak vidím, jste tu zastoupeny všechny generace – je symbolem vaší tradice, která není jen muzejní vzpomínkou. Kroj má návaznost na tradice minulosti, a přesto má pevné místo v životě současného člověka. Kroje jsou vyšívané, zdobené, barevné, hezké a pokud jste přišli v krojích do kostela, kde je centrem živý Pán a Bůh ve svatostánku a na oltáři, tak jste přišli vzdát tvůrci všeho dobrého a krásného svoji úctu, poklonit se tomu, kdo nás učí vnímat krásu a dobro ve světě kolem nás. Bohu náleží chvála a úcta nejvyšší, proto i lidé dávali Bohu vždy to nejlepší co měli, z úcty přicházeli do kostela v těch nejhezčích šatech, které měli. Tradice krojů, na kterou můžete být právem hrdi, a mnozí vám takovou tradici můžou jenom závidět, je zde ve farnosti opravdu živá.
Kdyby šohaj a děvčica byly jenom voskovými figurínami v muzeu, kroj bychom mohli i tak obdivovat, ale nebylo by to nic pro náš současný život. Tak je to podobně i s tradicemi, které byly spojeny s vírou, mají svoji historickou hodnotu, ale pokud je nedokážeme propojit s živou vírou i dnes, tak jim chybí to podstatné. Nejenom něco, co bylo, ale něco, co je. Pokud budete povolovat ze svých tradic spojenými s kroji a císařskými hody, tak za krátký čas ve Spytihněvi žádné krojované císařské hody nebudou. Směle se domnívám, že mnozí z nás, co jsme tady, jsme pokřtěni – byl nám tak dán základ naší tradice víry a je potřeba tuto křestní milost rozvíjet. Tradici víry žít a nepolevovat, předávat z generace na generaci. Když v nějaké tradici polevují rodiče, děti obvykle rozvolní svazující tradici ještě více, a vnoučata pak tradici znají jenom z vyprávění starších generací. Tak je to i s tradicí víry, s praktikováním naší víry. Nedávno se mi to potvrdilo a trochu mě to u dětí zabolelo, že poté, co dokázaly rozlišovat dobro od zla, lehký i těžký hřích, tak se podivovaly (některé, ne všechny), že nejít v neděli na bohoslužbu je vůbec hříchem, a to jsem musel ještě doplnit, že po takovém hříchu je zapotřebí svaté zpovědi, než přijmeme Ježíše v Eucharistii. Tradice kultury ať se předává plně a žije dál, v tradici víry též nepolevujme a ukazujme ji svým bližním a mladším generacím jako tradici plnou života, jejíž podstatou je vztah víry mezi námi a Ježíšem.
TK (aktualizace 14. 3. 2021)