Kant ve své Inaugurační dizertaci z roku 1770 propojil mnohé intelektuální přínosy, které učinil během šedesátých let 18. století a uvedl zásadně novou teorii metafyziky a epistemologie (teorie poznání) prostoru a času, která měla zůstat konstantou pro jeho další myšlení, ale také ponechala otevřené klíčové otázky o původu našich nejzásadnějších pojmů.
Ačkoli Kant doufal, že postoupí rychle ke svým projektům ve filosofii vědy i v morální a politické teorii, trvalo mu to další dekádu, než na tyto úvodní otázky odpověděl.
Tam, kde Směry v prostoru skončily, začíná Kant dizertaci rozlišením mezi intuicemi (jedinečná a bezprostřední zobrazení objektů) [smyslový názor, jedinečná představa] a pojmy (obecná a abstraktní zobrazení objektů) [obecná představa] jako odlišnými, ale stejně důležitými prvky ve dvojitém zrodu pojmu mimo přirozenost mysli“. Intelekt (Kant ho ještě nerozděluje na rozvažování a rozum) poskytuje abstraktní pojmy, jimž jsou podřízené jednotlivé případy; „smyslová schopnost poznání“ poskytuje „jasnou (rozlišenou) intuici či intuice [smyslový názor či smyslové názory]“, které zastupují pojmy „konkrétně“ a uvnitř nichž (to je pojmů) mohou být různé části uvedeny v soulad (2: 387). Kant dále prohlašuje, že „cokoli je v poznání smyslové, je závislé na zvláštním charakteru subjektu“, to znamená, zatímco u poznávajícího pocit či dojem skrze intuice [smyslové názory] zobrazuje věci „tak, jak se jeví“ (fenomény), tak intelekt skrze pojmy zobrazuje věci „tak, jak jsou“ (noumena), (2: 392). Kant pak představuje „principy formy smyslového světa“: čas a prostor jsou formami intuice [smyslového názoru] všech objektů (čas je formou pro každé znázornění vnitřních nebo vnějších objektů, zatímco prostor je formou pro znázornění všech vnějších objektů), nepochází pak z konkrétních vjemů, ale pro všechny jsou předpokladem; Existuje spíše jedinečné než obecné, to znamená, že konkrétní časy nebo prostory jsou spíše části jediného celku než případy obecného; a každé (jedinečné) musí být „subjektivní podmínkou, která je nutná, kvůli přirozenosti lidské mysli se sklonem řadit všechny věci podle pevného zákonu“ nebo podle „čisté intuice [smyslového názoru]“, než podle „něčeho objektivního a skutečného“ (2: 398-400, 402-4). Jen tak můžeme vysvětlit naše poznání obou těchto obecných tvrzení o prostoru a času, jednak jako konkrétních tvrzení o jejich struktuře, tak jako pravidla geometrie (2: 404). Jinými slovy, můžeme vysvětlit jistotu poznání o prostoru a času jenom za předpokladu, že je to poznání struktury naší vlastní mysli, a toho, jak se nám objekty jeví, spíše než poznání toho, jak jsou věci o sobě. Tento nutně subjektivní počátek a důležitost jistoty, což Kant později nazval „transcendentálním idealismem“, je základem pro aktivní roli lidské mysli při poznávání světa.
Kant téměř nemá co říci o zdroji intelektuálních pojmů, avšak nadále věří, že nám takové pojmy dávají poznání toho, jak jsou věci nezávislé na struktuře naší vlastní mysli. Jeho hlavní, ještě leibnizovské, prohlášení je, že, abychom si představovali věci jako skutečně odlišné substance, až dosud společně vzájemně působící v jediném světě, musíme si je představovat jako nahodilá jsoucna, všechna závislá na jediném jsoucnu nutném (2: 407-8). Kant pak tvrdí, že metafyzický omyl vzniká tehdy, když principy smyslového a intelektuálního poznání jsou zmatené, avšak zejména, když „principy, které jsou přirozené pro smyslové poznání, překračují své hranice, a ovlivňují to, co patří intelektu“ (2: 411) – je to opak toho, co bude Kant tvrdit později, když prohlašuje, že metafyzická iluze vzniká z takového uvažování, že lidský rozum může překročit meze, které mu vytyčují smysly (vidět §8). Kant nakonec uvádí jako čiré „principy vhodnosti“ jak principy obecné kauzality a zachování substance, tak obecnější „kánon“ racionality s tím, že „principy se nemají zmnožovat nad to, co je absolutně nutné“ (30, 2: 418). Lepším popisem těchto principů se bude zabývat větší část Kantova pozdějšího díla.
První čtenáři Kantovy dizertace vznášeli námitky vůči pouze subjektivnímu významu či dosahu prostoru a zvláště času, ale Kant se této teorie nikdy nevzdal. Co ho namísto toho trápilo, bylo jeho nepřiměřené nakládání s takovými metafyzickými pojmy jako „možnost, existence, nutnost, substance, příčina atd.“ (2: 395). Ve slavném dopise Marcusovi Herzovi z 21. února 1772 (10: 129-35) Kant prohlásil, že „celé tajemství“ metafyziky spočívá v tom, jak vysvětlit intelektuální pojmy, které své objekty nevytvářejí ani literárně (tak, jak můžou Boží pojmy) ani jimi nejsou pouze vytvářeny (jak jsou empirické pojmy – intuice [smyslové názory]), nicméně se jich nutně týkají. Avšak Kant ještě nevěděl, jakou má dát na tuto otázku odpověď.
Kantův první pokrok v této záležitosti se nalézá ve fragmentech z let 1774-75 (Reflexe 4674-84, 17: 643-73). Zde se nalézají dvě klíčové myšlenky. Zaprvé Kant konečně formuluje problém metafyziky spíše jako problém „syntetických“ než „analytických“ výroků či soudů: Jak můžeme poznat pravdu výroků či soudů, jejichž predikáty zcela zřejmě přesahují cokoli obsažené v jejich subjektových či pojmech předmětů, ale přesto jim přináleží stejná obecnost a nutnost, jako výrokům či soudům, které jsou pouze tautologiemi, jejichž predikáty jsou obsaženy v jejich subjektových či pojmech předmětů (17: 643-4, 653-5)? Zadruhé, Kant zde poprvé stanovuje, že odpověď na výše danou otázku leží v rozpoznání toho, že jisté základní pojmy, nejenom intuice [smyslové názory, lépe psát „intuice“] prostoru a času, jsou „podmínkami pro konkrétní znázornění [objektů] v subjektu“ (17: 644) nebo podmínkami pro jednotu „zkušenosti všeobecně“ (17: 658). Kant si myslí, že, aby se mohlo založit nějaké jednoznačné uspořádání buď subjektivních, nebo objektivních stavů v časové následnosti, tak musíme použít pojmy substance, kauzality a vzájemného působení, a že tyto tudíž musí být kategoriemi, které vznikají či mají původ v rozvažování, právě tak jako čisté formy prostoru a času vznikají či mají původ ve smyslovém vnímání.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 6. 3. 2021)