7. Pravidla usuzování a základů vědy

Kant postupuje od kategorií k základům přírodní vědy několika kroky. Zaprvé tvrdí, že se kategorie, které mají zatím pouze logický obsah, musí učinit „stejnorodými“ se zkušeností, nebo se musí přetvořit do forem, které můžeme skutečně zakoušet.

Kant tvrdí, že od chvíle, kdy forma jak vnějšího, tak vnitřního smyslu je nejobecnější vlastností naší smyslové zkušenosti, tak se kategorie musí učinit stejnorodými se zkušeností tím způsobem, že jsou propojeny s jistými vymezenými časovými vztahy nebo „schématy“ (A 138-9/B 177-8). Například čistá kategorie příčiny a následku doposud chápaná pouze abstraktně jako vztah stavů objektů, který je činí vhodnými pro to, aby se staly objekty hypotetických („jestliže-pak“) soudů, je propojena se schématem přírodního zákona časové posloupnosti, který je o něco blíže k tomu, co můžeme skutečně zakoušet. Zdá se, že se Kant přespříliš zaměřil na univerzalitu času a tím pak ve „Schematismu“ umenšil důraz na prostorovost: například by se zdálo přirozenější říci, že schéma kauzality je přírodní zákon časové posloupnosti stavů objektů uvnitř příslušného stupně prostorové přilehlosti (contiguity).

Kant zadruhé v „Systému všech pravidel čistého rozvažování“ argumentuje pro nutnost jistých základních pravidel všech přírodních zákonů. Tato kapitola, která vychází z rozdělení kategorií, se dělí na čtyři části. V první části „Axiómy intuice [smyslového názoru]“ Kant tvrdí, že „všechny intuice [smyslové názory] jsou rozsažné velikosti“ (B 202) a tedy, že všechny objekty zkušenosti jsou předmětem pro matematiku diskrétních či oddělených veličin (diskrétní matematika). Ve druhé části s názvem „Anticipace vnímání“, Kant dokazuje, že „ve všech jevech to reálné, co je objektem pro vnímání, má intenzivní velikost, to znamená, nějaký stupeň (B 207), a je tak předmětem pro matematiku spojitých veličin; Kant zde tvrdí že, jelikož naše pocity ukazují proměnlivé stupně intenzity, musíme si také představovat objekty, které znázorňují, tak, že tyto objekty ukazují realitu, která je proměnlivá podle stupňů. První z těchto dvou „matematických“ pravidel (A 162/B 201) nicméně nepřidává nic k závěrům, které se už stanovily v Transcendentální estetice, a druhé závisí na empirickém předpokladu.

V dalším oddíle s názvem „Analogie zkušenosti“, která má co do činění s prvním ze dvou druhů „dynamických“ pravidel, Kant nabízí jeden z nejpřesvědčivějších a nejdůležitějších argumentů Kritiky. Kant v První analogii tvrdí, že můžeme určit, že nastala změna v objektech, které vnímáme, a ne pouze změna v našich vjemech samých, pouze tak, že si představujeme to, co vnímáme, jako po sobě následující stavy trvalých substancí. Jelikož nikdy nemůžeme vnímat vznik nebo zánik substancí samých, ale jen změny jejich stavů, Kant pak tvrdí, že v přírodě je celkové množství substancí stálé či neměnné (B 224). Kant ve Druhé analogii obhajuje další podmínku pro vytváření soudů o změně v objektech: jelikož, i když podstoupíme (přijmeme) posloupnost vjemů, neexistuje nic v jejich bezprostředním smyslovém obsahu, co by nám řeklo, zda existuje objektivní změna, natož, pokud existuje, jaká je konkrétní posloupnost této změny, můžeme pak jen rozlišovat „subjektivní posloupnost představy od objektivní posloupnosti jevů“ (A 193/B 238) usuzováním, že konkrétní posloupnost objektivních stavů věcí, a tím spíše posloupnost našich vjemů těchto stavů, byla určena pravidlem, že stavy druhého typu mohou vyplývat pouze ze stavů prvního typu – což je přesně to, co myslíme zákonem kauzality. Třetí analogie nakonec tvrdí, že, jelikož si vždy představujeme stavy objektů postupně, nemůžeme si bezprostředně představovat stavy dvou nebo více objektů, že jsou současné, a proto můžeme jenom usuzovat, že dva takové stavy existují současně v různých oblastech prostoru, pokud podléhají zákonům vzájemného působení, který určuje, že ani stav nemůže existovat bez druhého (A 213/B 260).

Kantovy argumenty byly slovně napadnuty na základě teorie relativity a kvantové mechaniky. Ale vzhledem k tomu, že to jsou epistemologické argumenty s tvrzením, že naše schopnost vytvářet časové soudy o posloupnosti nebo současnosti stavů věcí závisí na našich soudech o substanci, kauzalitě a vzájemném působení, není pak jasné, že jsou otevřeny námitkám z té strany, jak je výše uvedeno. Jestliže nám relativita říká, že posloupnost nebo současnost stavů věcí mohou záviset na volbě vztažné soustavy, tím se pak Kantova teorie nepopírá, ale jen se předpovídá, že se v tom případě naše vlastní soudy o časové posloupnosti musejí také pozměnit. Jestliže nám kvantová mechanika říká, že zákony kauzality jsou pouze pravděpodobnostní, pak se tím Kantova teorie opět nepopírá, ale jen se předpovídá, že v tom případě naše časové soudy nelze zcela určit či vymezit.

V posledním oddíle „Principů“ Kant přiřazuje empirická kritéria modálním pojmům možnosti, existence (skutečnosti) a nutnosti. Hlavní zájem tohoto oddílu, který Kant do „Principů“ vložil ve druhém vydání, spočívá ve „Vyvrácení idealismu“. Kant zde tvrdí, že časové soudy o vlastních stavech člověka vyžadují odkazování se na objekty, které trvají takovým způsobem, jakým samy duševní představy netrvají, a proto, že vědomí sebe sama také nepřímo zahrnuje vědomí vnějších objektů o sobě (B 275-6; také B XXXIX-XLI). Spory jsou nejen o přesných krocích důkazu, ale také o tom, zda se předpokládá, že se dokáže to, že máme poznání existence věcí ontologicky odlišných od našich vlastních představ, což se zdá, že podkopává Kantův transcendentální idealismus. Nicméně, argument roku 1787 byl skutečně teprve první z mnoha pracovních verzí, které Kant napsal (Reflexe 6311-16, 18: 606-23), a to nasvědčuje tomu, že Kant zamýšlel dokázat, že poznáváme existenci objektů ontologicky od nás a našich stavů odlišných, ačkoli jim nemůžeme přisuzovat tak, jak jsou o sobě, skutečnou prostorovost, pomocí které si představujeme tuto ontologickou rozlišenost.

Kant nakonec v Metafyzických základech přírodní vědy, publikovaných mezi dvěma vydáními Kritiky (1786), poponesl své apriorní zkoumání přírodních zákonů o krok dále tím, že uvedl nejen empirickou představu o změně samé, ale také další empirický pojem materie coby pohyblivé v prostoru (4: 480). Prohlašuje, že tímto empirickým dodatkem může vyvodit zákony phoronomie, vektorového složení pohybů v prostoru; dále zákony dynamiky, přitažlivých a odpudivých sil, kterými je skutečně prostor naplněn; také zákony mechaniky, předávání sil pohybu; a nakonec zákony fenomenologie, čímž se v Kantově smyslu – smysl pojmu fenomenologie je odvozen od J. H. Lamberta, a je velmi odlišný od jeho pozdějších smyslů u Hegela nebo Husserla – míní zákony pro rozlišení zdánlivých pohybů od skutečných. Tato práce není esejí empirické fyziky, ale spíše zkoumáním pojmové struktury, do které musí správně zapadat empirické výsledky fyziky.

Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 14. 3. 2021)