TMT004.10TKK
Vánoční okruh (Advent + Vánoce) má dva vrcholy, a to 25. prosince slavnost Narození Páně a 6. ledna slavnost Zjevení Páně. Již od 6. století po Kristu se k těmto slavnostem a k vánoční době předsadila v liturgickém roce přípravná doba adventní.
Je to období očekávání příchodu našeho Pána Ježíše Krista, eschatologického příchodu na konci časů, a zvláště jeho příchodu Vtělením, které historicky už nastalo. Již od doby Řehoře Velikého (6. století po Kristu) zahrnuje advent čtyři neděle. Vážný charakter této adventní doby se vyjadřuje fialovými liturgickými rouchy a paramenty, při mši svaté se nezpívá Gloria, na oltáři nejsou květiny. Snaha o to, aby se adventní doba podobala době postní, která nás připravuje na velikonoční svátky, přidala době adventní charakter pokání. Ovšem nikdy se tím zcela nepotlačil základní postoj adventu, postoj radosti nad příchodem našeho Pána Ježíše Krista.
Advent se vztahuje především k vánoční události Narození Páně: Kristus skrze Ducha svatého vzal na sebe lidské tělo z Panny Marie a stal se člověkem. Liturgie adventu při slavení spojuje první příchod Krista spolu s jeho návratem, příchodem druhým, na konci časů. Církev rozjímá o Kristově příchodu a vidí, jak se oltáře našich kostelů i srdce křesťanů mohou stávat místem přijetí Krista – betlémskými jesličkami i trůnem našeho Krále při jeho eschatologickém příchodu na konci časů. Žádná jiná liturgická doba není tak bohatá na uměleckou krásu a na dětskou radost z očekávání, tak plná touhy po lásce. V liturgickém roce se už 25. března, v den slavnosti Zvěstování Páně, zvěstování Marii archandělem Gabrielem o početí Pána Ježíše, započne radostné adventní očekávání věřících, které pak vyvrcholí ve vánoční slavnosti Narození Páně. Velké postavy adventních biblických liturgických perikop, a to Izaiáš, Jan Křtitel a Panna Maria, zvěstují přicházejícího Spasitele. Myšlenkově hutné orace – vlastní modlitby při mši svaté a v Denní modlitbě církve – vyprošují vždy znovu a znovu Boží moc, aby odstranila všechny překážky a prolomila zábrany Pánova příchodu.
První neděle adventní nás probouzí ze spánku, protože „noc pokročila a den se přiblížil a je potřeba vzít na sebe výzbroj světla, abychom vykročili vstříc Pánu Ježíši Kristu, protože v něm se přiblížilo vykoupení a spása“, i v jeho příchodu na konci časů. V prvním responsoriu rorátů spolu s církví pronášíme slova: „Z dálky vyhlížím. Vidím přicházet Boha v jeho moci a mlha pokrývá celou zemi. Jděte mu naproti a řekněte: Pověz nám, jsi to ty, který má vládnout izraelskému lidu? Vy všichni zrození ze země, děti lidského pokolení, všichni zároveň, bohatí i chudí, jděte mu naproti.“
Druhá neděle adventní je spojená s Janem Křtitelem, který se obrátil na Pána, „Jsi to ty, který má přijít, anebo máme čekat někoho jiného?“ Kristus poukazuje na své mesiášské skutky a na Jana samého, který mu podle starozákonního proroctví má připravit cestu.
Třetí neděle adventní (Gaudete = radujte se) je naladěna na tón radosti očekávání, protože Pán je už blízko. „Už stojí uprostřed mezi vámi ten, kterého vy neznáte. Radujte se v Pánu, znovu říkám, radujte se. Dejte ve známost tato slova: Utište malomyslní svůj žal a nebojte se. Podívejte se, náš Bůh přichází a přináší nám vykoupení a spásu.“
Čtvrtá neděle adventní nás naléhavě povzbuzuje k poslední přípravě. Sedm „Ó antifon“ (nazývají se tak podle začínajícího citoslovce ó) v Denní modlitbě církve (breviáři), ve večerních chválách k modlitbě Magnificat, vyjadřují stupňující se napětí a touhu celého světa po Emanuelovi, po Bohu, který bude s námi.
Slavnost Narození Páně má svůj neměnný termín, a to 25. prosince. Tento den se dříve považoval za den zimního slunovratu a byl to také den, kdy se v pohanském Římě slavila slavnost nepřemožitelného boha slunce. Narození Páně, pravého slunce, je „východem (slunce) z výšin“, jak píše evangelista Lukáš. Tato slavnost je doložena už ve čtvrtém století po Kristu, a ještě ve stejném století byla převzata i do liturgie východní.
O Vánocích je slavnost Narození Páně výjimečná tím, že lze v tento den řádně slavit tři mše svaté s různými liturgickými formuláři. Zde se projevuje vzor církve jeruzalémské, která původně na slavnost Epifanie slavila v noci v Betlémě v Jeskyni narození vzpomínku Narození Páně, odtamtud šli věřící za časného jitra do Jeruzaléma do kostela Vzkříšení a ve dne se shromáždili v konstantinovské bazilice. V Římě zase věřící chodili od jesliček v bazilice Santa Maria Magiore do baziliky svatého Vzkříšení a ve dne do baziliky sv. Petra. Už při půlnoční mši zaznívá obzvlášť slavnostně vánoční Gloria. Ranní mše medituje nad tajemstvím slov Janova evangelia: „A slovo se stalo tělem.“ Všímá si Božího milosrdenství, které zplodilo věčného Syna z jitřenky a poslalo ho jako lidské dítě na tento svět, a dále chválí Pánovo vykoupení. Třetí vánoční mše se považuje za řádnou mši svatou v den Narození Páně.
TK (překlad? aktualizace 14. 3. 2021)