Časový rozměr (časovost) vstupuje do našeho koncepčního rámce jako popisná část bezprostřední zkušenosti, a také jako součást teoretického popisu fyzického světa. Avšak otázkou zůstává, jak tyto dva pohledy na čas spolu souvisejí.
Pro filosofii by otázka zůstala problémem, i kdybychom měli za to, že přírodní čas má takové vlastnosti, které času (zkušenosti) předvědecky připisujeme. Zdá se, že poté, co nám věda už předložila, že povaha přírodního času se zásadně nepodobá ničemu z toho, s čím se setkáváme při naší bezprostřední zkušenosti, což bylo řečeno v relativistických teoriích výše, a dokonce nás pravděpodobně věda bude lépe informovat, až bude mít plně k dispozici kvantově-mechanický popis časoprostoru, že se pak problém vztahu zakoušeného času k času teoretickému stane dokonce tíživějším.
Jedna tradice vychází z času naší bezprostřední zkušenosti a předpokládá, že přírodní čas je tak či onak konstruktem, který závisí na čase vědomého uvědomování. Klíčovým pojetím tohoto přístupu je Kantovo pojednání o čase (1781/1787). Čas je spolu s prostorem jedním ze strukturujících principů veškeré zkušenosti a Kant ho nazývá čistou intuicí. Jako takový je známkou fenomenálního světa (světa jevů) a nikoli známkou „věcí-o-sobě“. Jak vnější zkušenost fyzických objektů, tak vnitřní zkušenost psychických stavů jsou zasazeny do rámu časové intuitivní struktury. Za časovým psychologickým já stojí transcendentální já, které sjednocuje celou naši zkušenost svým nevysloveným „já myslím“. Ne-časové, transcendentální já je základem časového strukturálního uspořádání fyzické i psychické zkušenosti.
Na idealistickou tradici navazuje Husserl fenomenologickým výkladem základu a povahy naší zkušenosti času (1928). Zde se klade důraz na to, jaké musí mít taková zkušenost nutné vlastnosti, abychom věci (skutečnosti) zakoušeli jako minulost, přítomnost a budoucnost a měli pocit, že čas plyne. V Heideggerově pragmatické fenomenologii čas tak, jak funguje při lidské činnosti, je základem času obecně.
Začíná se časem, jak se jeví v našem zakoušeném světě s pevně danou minulostí, s přítomností, ve které se jedná a s budoucností, která se plánuje podle záměrů. Přírodní čas a vědecký čas, čas „present-at-hand (přítomný-u-ruky, být po ruce, být k dispozici)“, je odvoditelný pouze ze základního času zkušenosti, chápané jako rozhodování a jednání. V těchto (vnějších, transcendentálních) idealistických výkladech času, se čas minulosti, přítomnosti a budoucnosti považuje za ústřední.
V protikladu k takovým přístupům stojí přístup fyzikálně-přírodovědný, pro který je čas fyzikálního světa základní a čas lidské zkušenosti je pak nanejvýš dodatečný. V těchto výkladech času se obvykle považují za základní temporální vztahy řady B, které jsou bezčasové. Časem zkušenosti se obvykle myslí něco ve smyslu sekundární kvality.
Ale i takové přirozené výklady (času) mají své problematické stránky. Jakýkoli návrh, který chce vidět čas jako zakoušený a pouze jako sekundární kvalitu (jako například výše zmíněný Gödelův návrh), a který považuje fyzikální parametr „t“ za nespojitý s časem, s nímž se bezprostředně setkáváme, ponechává jen málo prostoru pro porozumění tomu, jak mohou fyzikální teorie přijmout realistickou interpretaci (tedy jako stojící v protikladu k interpretaci instrumentalistické), nebo pro porozumění teoretickému realismu obecně.
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 31. 5. 2021)