TMT006.10TKK
Někdo chodí do kostela proto, že musí. Zvláště to jsou malé děti. Poslouchají totiž rodiče, a pokud rodiče (v lepším případě) nebo alespoň jeden z nich (většinou maminka) v neděli do kostela jdou, tak jejich ratolesti jdou s nimi proto, že musí.
V kostele bývá zima, dětem i dospělým, přesto mnozí do kostela přicházejí a to pravidelně, neděli, co neděli. Kromě zimy někoho neodradí ani to, že schola falešně zpívá (nemyslím tu naši), varhaník utahaně hraje (neohlížejte se na náš kůr), lidé příšerně kvílí (nemyslím Vás). Děti jsou při mši svaté nepozorné a ruší, rodiče je neumravní. Farář zpívat neumí už vůbec a ty jeho gesta při liturgii – hrůza. Na veřejnosti by se svými návyky a chováním propadl. A co teprve, až přijde na kázání. To jsou všichni rádi, malí i velcí, že dovedou na chvíli „vypnout“ a neposlouchat vůbec nic. Bohužel naše nepozornost mívá náběh už při prvním čtení, druhém čtení i evangeliu a dozvuk při vyznání víry a přímluvách. Pak pro nás z bohoslužby slova nezbylo vůbec nic. Ani slůvko. Všechno vedle, žádná trefa. Škoda.
Alespoň to mysterium zázračné proměny chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev. Ale jak se to má chápat? Svaté přijímání je jenom pro hodné anebo pro všechny? Už ani nerozlišujeme, co je hříchem, natož těžkým, a tak ke svatému přijímání jdeme všichni. Vždyť jakápak svatá zpověď, mši svatou pan farář tak hezky uvedl úkonem kajícnosti, že máme stále více dobrý (avšak klamný) dojem, že není potřeba osobního vyznání hříchů. Svatá zpověď jednou, dvakrát do roka a kdoví, jestli vůbec nějaká. Jsme dobří katolíci. Nám to všechno stačí tak, jak to je, nechceme změny, nechceme víc. Jaképak nároky. Jen si splníme nedělní povinnost, vrátíme se domů a budeme zase takoví, jako všichni ostatní. Vlastně od nedělní mše svaté ani více neočekáváme. A přijde-li na to, že „musíme“ na nějakou dovolenou, že máme potřebu spánku po „proplesané“ noci, nebo zpozorujeme sebemenší náznak nemoci – tak do kostela prostě nemusíme a svědomí (mylně formované) nám nic nevyčítá.
A je to tak správně? Není možné něco změnit? Copak je nedělní mše svatá jenom svazující neradostnou povinností, závazkem desatera – pomni, abys den sváteční světil? Nelze ji chápat a přijmout i jinak – jako veliký Boží dar a výzvu?
Sami se máme nechat vtáhnou do liturgie, máme mít podle svého nadání a darů na liturgii plnou účast, máme se snažit o to, aby liturgie byla krásná, oslavovala Boží velikost a člověka k Bohu povznášela. Nedáváme sami špatný příklad ostatním, zvláště pak dětem, a to výmluvami, proč se např. nedělní mše svaté neúčastnit? Nemáme hledat důvody k tomu, abychom v neděli do kostela nemuseli, ale máme hledat možnosti, jak se i přes překážky života v neděli s Ježíšem radostně setkat.
Stojí za to přečíst si dokument papeže Jana Pavla II. o slavení neděle Dies Domini (Den Páně). Anebo si alespoň něco připomenout z učení církve podle Katechismu katolické církve. Je to v našich rukou, aby neděli, co neděli ta hodinka bohopocty a modlitby nebyla promarněným časem, ale výrazem našeho pravého, autentického bytí, abychom zde byli sami sebou, ne z donucení, z povinnosti, ale upřímně rádi.
TK (aktualizace 25. 3. 2021, napsáno před pandemií)