Pod názvem „reflektivní soud“, který je definovaný jako takové použití soudu, kterým se pokoušíme objevit spíše neznámé univerzálie pro dané či existující jednotlivosti než pro tyto jednotlivosti použít (již) existující univerzálie (5: 179-80), má Kritika soudnosti co do činění se třemi zjevně zcela odlišnými předměty:
systematičnost ve vědeckých pojmech obecně, přirozená (přírodní) a umělecká krása, a teleologie či účelovost v jednotlivých organismech a v přírodě jako celku. Je to nicméně opět idea autonomie, která tyto předměty k sobě váže, dokonce více než idea reflektivního soudu.
Kant v první Kritice předpokládal, i když s malými výjimkami, že hledání systematičnosti ve vědeckých pojmech a zákonech – podřízenost maximálně proměnlivých konkrétních pojmů a zákonů pod maximálně sjednocené obecné pojmy a zákony – je ideálem rozumu, není to nutné pro empirické poznání, ale nicméně vnitřně žádoucí. Ve třetí Kritice Kant znovu přepisuje toto hledání reflektivního soudu, a tvrdí, že musíme přijmout jako transcendentální, avšak nedokazatelné pravidlo, že příroda je přizpůsobena našim poznávacím potřebám (5: 185; 20: 209-10). Tímto novým přepisem Kant naznačuje, že systematičnost je přece jen nezbytnou podmínkou pro přijetí empirických zákonů, a tak nezbytnou podmínkou pro samu zkušenost. Kant tímto prohlašuje, že naše poznání zakládající se na zkušenosti se nepřijímá pasivně ani není jednoduše zaručené, ale je závislé na naší aktivní projekci jednoty přírody.
Kant se dále obrací k soudům vkusu jednak jako k dalšímu vyjádření lidské autonomie a jako k dalšímu důkazu toho, že přizpůsobení přírody našim vlastním poznávacím potřebám je jak nahodilé, tak nabyté rozumem. Soudy vkusu, které začínají nejjednodušším soudem jako „tato květina je krásná“ a postupují ke složitějším soudům jako „tato báseň je krásná“ a „tato krajina je vznešená či nádherná“, jsou spojeny s autonomií dvěma způsoby: přestože si nárokují obecný souhlas, vždy se musí zakládat na individuálním pocitu a individuálním soudu; a protože se takové pocity a soudy musí vytvářet svobodně bez jakéhokoli omezení teoretickými nebo mravními pojmy, jsou tak nakonec symboly samotné mravní svobody.
Kant začíná analýzou prosté ideje „estetického soudu“. Jako estetické se soudy vkusu musí nejen týkat, ale také se musí vytvářet na základě nejvíce subjektivním, a to z lidských odpovědí, na základě pocitů uspokojení, avšak jako soudy si musí ještě nárokovat mezilidský souhlas (5: 203, 212-16). Aby si soudy vkusu podržely svoji návaznost k pocitům, nemohou nikdy jednoduše informovat o tom, jak druzí odpovídají, ale musí se zakládat na vlastní svobodné odpovědi člověka k samotnému objektu; tímto způsobem vyjadřují soudy vlastní autonomii (5: 216, 282-5). Avšak, aby si soudy mohly nárokovat obecný souhlas, musí se zakládat na poznávacích schopnostech, které sdílí všichni, navíc ještě pod podmínkou těchto schopností, kterou je potěšení, protože není omezeno pravidly (5: 187). Takový stav je jedním ze „svobodné hry“ mezi představivostí a rozvažováním, ve které představivost uspokojuje potřebu rozvažování po jednotě představením si formy, která se zdá být jednotná a sourodá bez nějakého pojmu, nebo dokonce tam, kde pojem lidského použití nebo uměleckého záměru je nevyhnutelný, že se zdá, že má jednotu jdoucí za jakýkoli takový pojem – umělecký génius leží přesně v takové transcendenci pojmů (5: 317-18). Se sporným úspěchem Kant tvrdí, že tato „svobodná hra“ se musí odehrávat za stejných okolností u všech lidí (5: 238-9, 290) a tak, že soudy vkusu mohou mít „kvantitu“ obecnosti a „způsob“ nutnosti, protože si uchovávají „kvalitu“ nezávislosti z přímého mravního zájmu a „vztah“ spíše k pouze subjektivním, poznávacím zájmům než k zájmům objektivním, praktickým.
Jak estetický soud takto chápaný nejen vyjadřuje autonomii v mravním smyslu, ale také dává další důkaz kontingentního přizpůsobení přírody našim vlastním (poznávacím) potřebám? Kant odpovídá na druhou otázku svou myšlenkou „intelektuálního zájmu“: Kant tvrdí, že pouhá skutečnost, že krása existuje, ačkoli ji nelze vyvodit z nějakých vědeckých zákonů, se námi může považovat za důkaz toho, že příroda je přístupná nejen našim poznávacím potřebám, ale dokonce naší potřebě vidět možnost pro úspěch v našem mravním počínání (5: 300). Kantova odpověď na první otázku, jak vkus vyjadřuje autonomii v jejím mravním smyslu, je komplexnější, ale také přesvědčivější než výše zmíněné.
Kant tak, jako jiní autoři osmnáctého století, jako např. Edmund Burke, popisuje základní rozdíl mezi krásným a vznešeným či dokonalým. Krása nás naplňuje potěšením na základě svobodné hry představování a rozvažování. V naší odpovědi na otázku vznešeného či dokonalého, – což pro Kanta není paradigmaticky nějaká odpověď k umění, ale k rozlehlosti přírody – se nicméně netěšíme z přímé harmonie mezi představivostí a rozvažováním, které jsou pro nás spíše frustrující pro jejich neschopnost takové nezměrnosti jistě uchopit, ale z jejich jistého uchopení, což v nás odhaluje sílu rozumu (5: 257). Ačkoli by se zdálo, že se to týká teoretického rozumu, symbolizuje to sílu praktického rozumu, a tak základ naší autonomie, a to dvěma způsoby: naše síla pro jisté uchopení skutečně univerzálního zákona, takového jako mravní zákon, a naše síla vzdorovat ohrožením ze strany pouhé přírody, a tak lichotkám náklonnosti či záliby (5: 261-2).
Tímto způsobem, vznešené či dokonalé symbolizuje striktní stranu mravní autonomie. Ale zkušenost krásy je také symbolem mravnosti právě proto, že svoboda představivosti, která je její esencí, je jedinou zkušeností, ve které se nám jakákoli forma svobody, včetně samotné svobody vůle, se nám může stávat zřejmou (5: 353-4). Kant tak uzavírá svoji kritiku estetického soudu pozoruhodnou domněnkou, že je to v našem potěšení z krásy, že naše poslání jako autonomně jednajících se stává nejen „rozumovou zkušeností“ ale i záležitostí zkušenosti jako takové.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 21. 3. 2021)