SVT001.17WKP
Dnešní slavnost nám připomíná všechny svaté, nejen ty, kteří jsou církví oficiálně kanonizováni a mají své pevné místo v kalendáři svatých. K pousmání: liturgický kalendář má svoji hierarchii. Od slavností, které jsou zařazeny nejvýše, přes svátky a závazné památky až k památkám nezávazným.
Jeden kněz si postěžoval, že to nestojí za to o svatost usilovat. Ptali se ho: „Proč?“ Odpovědí bylo, že kolik to stojí námahy, obětí, odříkání, a nakonec se člověk může dočkat toho, že se po smrti „stane pouze nezávaznou památku“.
Všichni jsme povoláni ke svatosti, ať žijeme jakýkoli životní stav. Podle liturgického kalendáře se mylně zdá, že svatost je výsada jen papežů, biskupů, kněží, jáhnů a zasvěcených osob, těch, kteří byli kanonizováni.
Naopak můžeme s jistotou tvrdit, že v případě malého pokřtěného dítěte, které z jakéhokoli důvodu (bohužel) zemřelo, je svaté i bez církevní kanonizace. Jeho duše je v nebi. Rodina se k němu může oprávněně modlit o přímluvu jako k jiným svatým.
Na Východě se od 4. století slavil společný svátek všech mučedníků, v syrském obřadu v době velikonoční (13. května) a v byzantském obřadu první neděli po Letnicích. Důvodem zavedení svátku byla nemožnost slavit každý jednotlivý den světců-mučedníků. Papež Řehoř III. a následně Řehoř IV. v 7. století přesunuli svátek pro západní církev na 1. listopad. Byl to výroční den posvěcení římského Pantheonu, který byl původně pohanským chrámem všech olympských bohů. Pantheon byl dedikovaný (má patrocinium) Panně Marii a všem svatým mučedníkům (13. května 609). Historicky tedy úcta k mučedníkům předchází všeobecnou úctu ke svatým, pomineme-li výjimky z tradice, jako např. apoštol Jan, svatý, zemřel jako jediný z apoštolů přirozenou smrtí. Od 8. století se v Irsku a v Anglii začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu (snad proto, že u Keltů byl tento den počátkem roku). Slavení tohoto svátku se záhy rozšířilo a v Římě se tento svátek Všech svatých slaví od 9. století.
Druhé čtení z 1. listu svatého apoštola Jana nás povzbudilo, že se smíme nazývat Božími dětmi a ujistilo nás, že už teď Božími dětmi jsme. A když Bohu budeme podobní, svým svatým životem, tak budeme vidět Boha tak, jak je.
První čtení ze Knihy Zjevení svatého apoštola Jana vypovídá symbolickou řečí též o svatých, o velikém zástupu, který by nikdo nespočítal. Stáli před trůnem a před Beránkem, v bílém rouchu, s palmami v rukou. Přišli z velikého soužení, roucha si do běla vyprali v Beránkově krvi.
Evangelium podle Matouše nám svými blahoslavenstvími naznačuje program života svatých: Blahoslavení jsou chudí v duchu, plačící, tiší, lačnící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost. Blahoslavení, svatí budeme, když nás lidé budou kvůli Kristu tupit, pronásledovat a vylhaně nám připisovat každou špatnost. Máme se radovat a jásat, neboť máme v nebi velkou odměnu.
Slavnost všech svatých je radostí z církve oslavené, my jsme církev putující, zemřelí v očistci vytvářejí církev ve stavu očišťování. My všichni spolu s Kristem jsme církví jedinou. Povzbuzuji Vás, i když ještě nejsme svatí, využijme v tyto dny ty možnosti, které máme. Svatí v nebi i my máme dva duchovní trumfy, můžeme se totiž přimlouvat u Boha za nás i za duše ve stavu očišťování, avšak samy duše ve stavu očišťování už nezmůžou vůbec nic. Jsou ve stavu pasivním, čekají na modlitbu naši, na přímluvu svatých a na milosrdenství Boží.
TK a Wikipedie (aktualizace 9. 3. 2021)