DMZD51.13LTK03.27.28
Hromnice jsou svátkem světla, mateřství i zasvěceného života. Svátkem, kdy vidíme Josefa a Pannu Marii, jak přinášejí děťátko Ježíše do Jeruzalémského chrámu. Jeruzalémský chrám pojmul tisíce lidí.
A přesto Ježíšova přítomnost neušla pozornosti dvou proroků, kteří ho v modlitbách očekávali a poznali v něm mezi stovkami jiných dětí Mesiáše. Simeon Ježíše spatřil a pronesl modlitbu, kterou se od té chvíle už po staletí křesťané modlí před spaním v tzv. kompletáři (Plodr, J.): „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji. Neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanů, a k slávě tvého izraelského lidu (Lk 2,29-32).“
Svátek Uvedení Páně do chrámu (In praesentatione Domini) je celocírkevní a slaví se 2. února, a to 40 dnů po slavnosti Narození Páně (25. prosince), vzhledem k tomuto vztahu je to vánoční svátek mimo liturgický vánoční okruh. Od roku 1960, především od roku 1969 v římském (liturgickém) ritu je jednoznačně označován jako svátek Páně, zcela ve smyslu předkládaných liturgických textů. Dříve se primárně chápal jako svátek mariánský s názvem Purificatio (očišťování) sanctae Mariae, popřípadě In purificatione beatae Mariae Virgine. Žehnání svíček spojené s tímto svátkem a světelné procesí vedlo v německé jazykové oblasti k lidovým názvům. Lichtmeß nebo také Maria Lichtmeß (anglicky Candlemas, francouzsky Chandeleur, italsky Candelora). U nás, v české jazykové oblasti, se prosadil název Hromnice.
Svátek má svůj původ v Evangeliu podle Lukáše (Lk 2,22-39). Události, o kterých se tam píše, mají svůj základ ve starozákonních očistných předpisech (Lv 12,1-8). Po narození chlapce se žena považovala po 40 dnů (u děvčete po 80 dnů) za nečistou a po uplynutí této doby musela knězi přinést jako oběť zápalnou jednoroční jehně, v případě chudoby (Lv 12,8) jen dvě holoubata (dvě hrdličky nebo dvě holoubata – jedno jako oběť zápalnou a jedno jako oběť za hřích). „Kněz za ni [za ženu šestinedělku] měl vykonat smírčí obřady (entsühnen), aby tak byla očištěna“ (tamtéž). Prvorozený chlapec, který byl zasvěcen Pánu (byl Pánovým vlastnictvím) se musel přinést do chrámu (být v chrámu obětován) a vykoupen peněžní obětí (Ex 13,2.12.15; Nm 18,15n.). Maria a Josef přinesli Ježíše „před Pána“. Marie vykonala jak oběť očistění, tak i oběť vykoupení (vyplacení) svého prvorozeného syna. Ježíš byl tak díky tomuto podnětu poprvé (jako malé dítě) konfrontován s chrámem svého nebeského Otce, v chrámu se setkal se starcem Simeonem a prorokyní Annou. Simeon osvícen Duchem svatým chválil Ježíše, vtěleného Syna Božího a Mesiáše, jako „Spásu“, kterou Bůh „připravil pro všechny národy, Světlo, které osvětluje pohany a je k slávě izraelského lidu“. Proto se na Východě svátek nazývá Hypapante (svátek setkání). Podle zprávy z Jeruzaléma, jak nám ji zanechala poutnice Egeria (kap. 26) kolem roku 400, se tam tento svátek oslavoval 40. dne po Epifanii (svátku Zjevení Páně, Tří králů), tedy 14. února, a to se slavnostním procesím a eucharistickou slavností. Název pro svátek (Hypapante) je v Jeruzalémě dosvědčen v 5. století společně se světelným procesím.
Zdá se, že se v Římě svátek slavil od 7. století 2. února. Později dosvědčené světelné procesí vytlačilo pohanské lustrální procesí (světelný průvod) či procesí smíření (amburbale – smírné procesí, které se konalo 1 x za pět let). Tato okolnost nám vysvětluje kající charakter procesí, který se vyjadřoval až do roku 1960 fialovými paramenty. Žehnání svíček započalo v 10. století v Galii. Preface, která byla zavedena s římským misálem (De mysterio praesentationis Domini) vychází ze starých pramenů a potvrzuje význam tohoto svátku, jehož mariánské rysy jsou nesporné. Pro procesí zná pak MRM (Římský misál) z roku1970 i německý misál z roku 1975 dvě formy.
Maas-Ewerd, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 14. 5. 2021)