AMZD03.12VTK
Původně jediná církev Kristova byla společenstvím jednotlivých místních církví. Pojítkem mezi nimi byla Petrova služba a kolegialita biskupů. Mezi jednotlivými místními církvemi byly rozdíly v liturgii, ve výkladu pravd víry a v organizaci. To nebylo překážkou až do té doby, kdy tyto rozdíly přerostly v herezi a schizma (v blud a rozdělení).
K přerušení jednoty došlo nejprve u některých východních církví v souvislosti s formulováním nauky o Nejsvětější Trojici a o Vtělení. Je to skupina tzv. starých východních církví. Část z nich navazuje na monofyzitské učení, které tvrdí, že lidství Krista se rozpustilo v božství jako kapka medu v moři (syrojakobitská, koptická, etiopská a arménská církev). Další jsou nestoriáni, kteří tvrdí, že Maria není Bohorodička, Theotokos, ale Christorodička, Christotokos – Ježíš byl pak pouze člověk (asyrská ortodoxní církev).
V 11. století nastalo oddělení pravoslavných církví. V16. století dochází k rozkolu v západní církvi v důsledku „reformace“, a tak vznikají protestantské církve, které se v následujících staletích štěpí na velké množství denominací. V nové době se od katolické církve oddělili starokatolíci a některé národní církve, u nás je to Církev československá husitská. Vznikají též společenství spojující křesťanství s prvky jiných náboženství. Některé tak vykazují znaky sekty.
Pravoslaví
K rozkolu došlo původně z důvodu bohoslužebných rozdílů. Později se k nim přidaly i věroučné rozdíly, protože Západ šel dál v rozvíjení dogmatického učení, kdežto Východ ustrnul na nauce formulované prvními sedmi koncily. Zvláště článek filioque (o Duchu svatém, který vychází z Otce i Syna) přidaný Západem do Nicejsko-cařihradského vyznání víry považují někteří pravoslavní za bludný, ačkoli toto učení lze najít i u pravověrných východních autorů.
Starokatolická církev
Vznikla v německé jazykové oblasti krátce po I. vatikánském koncilu (1869-70) jako nesouhlasná reakce na dogma o papežské neomylnosti. Jinak jsou věrouka i liturgie prakticky stejné jako v církvi katolické, s tím, že někteří aplikují dokonce i katolickou liturgickou reformu po II. vatikánském koncilu, jiní se přidržují předreformního ritu.
Církev československá husitská
Po první světové válce se prosadila snaha založit národní církev, která by navazovala na česko-slovenské reformní tradice. Byla založena v roce 1920 jako církev československá a od té doby prošla bouřlivým naukovým vývojem, od téměř nekřesťanských pozic v počátcích až po relativní blízkost protestantismu nebo katolicismu. Nejdůležitější roli sehrála husitská tradice, proto se také v roce 1971 dostala i do názvu této denominace. Bohoslužby jsou velmi podobné katolickým, včetně teoreticky uznávaných sedmi svátostí, jsou zde ale i prvky křesťanského Východu.
Tradiční protestantské církve
Jsou to ty, které bezprostředně navazují na činnost Martina Luthera, Zwingliho, Calvina. U nás se jim také říká církve evangelické. Klasickými znaky protestantského vyznání jsou: Písmo svaté (bez deuterokanonických knih) jako jediný pramen zjevení („sola Scriptura“), důraz na spásu pouhou milostí („sola gratia“), nikoli skutky, ale pouhou vírou v Ježíše Krista („sola fide“). Charakteristický je také zredukovaný počet svátostí, zjednodušená bohoslužba a církevní struktura.
Církev bratrská: Členem těchto církví se člověk nestává křtem, ale veřejným vyznáním svého obrácení. Sbor bdí nad dodržováním pravidel křesťanského života svých členů a poklesky trestá sankcemi, někdy i vyloučením.
Baptisté: pocházejí z anglické reformace. Křtu musí předcházet osobní víra a vyznání, proto křtí až v dospělosti a jen takový křest považují za platný.
Metodisté: oddělili se od anglikánů. Od ostatních protestantů se liší důrazem na osobní posvěcování, ke kterému je potřeba kromě milosti a víry také spolupráce člověka.
Letniční církve: zakládají své vyznání na osobním prožitku působení Ducha svatého. Zdůrazňují přítomnost a nutnost charizmat – mluvení jazyky, uzdravování, proroctví atd. Samotné hnutí se považuje za nadkonfesijní a projevuje se také uvnitř tradičních evangelických i katolických církví.
Křesťanské sbory: vznikly jako snaha o viditelné společenství jediné Kristovy církve. Odmítají konfesijní rozdělení i struktury církve. Považují za autentického křesťana toho, kdo se drží „zásad evangelia“, neznají jiné „členství“.
Adventisté sedmého dne: Zdůrazňují brzký druhý příchod Ježíše Krista. Zavazují své členy k zachovávání některých starozákonních předpisů, např. svěcení soboty, čisté a nečisté pokrmy. Členové odevzdávají desátek z příjmů.
Mormoni (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů): byli založeni v Americe v roce 1830 a věří, že dějiny starozákonního Božího lidu pokračovaly odchodem deseti severních kmenů Izraele do Ameriky.
(K výše uvedenému rozdělení křesťanů podle církví a denominací srov. Lang, A. Církev, sloup a opora pravdy.)
Mějme na paměti, že ekumenismus, snaha o dialog a sjednocení mezi křesťany, se týká pouze pokřtěných. Ekumenické úsilí patří k velkým tématům dnešní doby a podle slov papeže Jana Pavla II. i k prioritám jeho pontifikátu. Jeho encyklika Ut Unum Sint z roku 1995, která se věnuje otázkám ekumenismu, však bývá kritizována z obou stran. Podle některých názorů zašel papež příliš daleko, když vyzval k diskuzi okolo svého papežského úřadu, podle jiných prý zase zatvrzele lpí na neudržitelné iluzi katolické výlučnosti. Problém ekumenismu je zároveň problémem naší vlastní katolické identity.
Problematika vztahu jednotlivých křesťanských denominací je velmi spletitá a zatížená řadou různě interpretovaných historických událostí. Vezmeme-li v úvahu celá staletí vzájemné nevraživosti, je nutné uznat, že současný rychlý vývoj ekumenických vztahů je věcí pozoruhodnou a nadějnou. V katolické církvi představuje nepochybně velký krok kupředu dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis Redintegratio. V této době také odvolala katolická a pravoslavná církev téměř tisíc let stará vzájemná odsouzení. Po rychlém nástupu, který vyvolal řadu nadějí a vizí do budoucna se však mnohým křesťanům zdá, že se ekumenický pokrok zastavil. Pouhé nahlédnutí do encykliky Ut Unum Sint nás však musí přesvědčit o opaku.
Dále si k tématu dovolím doslovně citovat i velmi výstižné Úvahy nad encyklikou Jana Pavla II. o ekumenismu Ut Unum Sint od Tomáše Machuly:
Místo katolíků v ekumenickém hnutí
Hodně křesťanů problémy vztahů jednotlivých denominací vůbec nepociťují. Představy o věrouce a církevní praxi v jiných křesťanských církvích, než je ta vlastní, jsou jak na katolické, tak na nekatolické straně bohužel mnohdy velmi mlhavé, což představuje živnou půdu pro nejrůznější předsudky a příliš rychle vyřčené soudy. Tento stav je třeba změnit. Ekumenické úsilí proto není zbytečným přepychem, ale jedním ze stěžejních úkolů pro všechny věřící. Sjednocení všeho rozptýleného lidstva je Boží vůlí, upozorňuje papež a dodává, že věřící katolíci dnes pociťují volání k účasti na hledání plného společenství všech křesťanů. Není možné se pasivně stavět do role čekajících na to, „až se konečně s námi ti odloučení bratři sjednotí“. Přestože věříme, že Kristova církev se v plnosti uskutečňuje v katolické církvi řízené Petrovým nástupcem, nemůžeme se postavit do role nezaujatých pozorovatelů, kterým v jejich plnosti už nic nechybí. Jednak je vina rozdělení na obou stranách, jednak je i mimo katolickou církev velké bohatství prvků posvěcení a pravdy, které ke katolicitě církve patří. Mnohé věci z tohoto bohatství nekatolických křesťanů mohou pro nás být velmi cenné. Nejedná se o podstatné věroučné a morální prvky, které by katolické církvi chyběly, ale například o doplnění a vyvážení pohledu na určité články víry ze strany pravoslavných i protestantských teologů, bohatou a starobylou liturgii i sakrální umění pravoslavné církve a podobně. V nekatolických církvích jsou přítomné nezřídka velmi cenné tradice a jejich nauka často poukazuje na některé aspekty doktríny, jejichž význam byl v katolickém prostředí oslaben. Tady musíme poněkud slevit z našich častých představ o naprosté dokonalosti a úplnosti katolické církve (plnost zjevení, kterou si katolíci nárokují, automaticky neznamená, že by katolická církev už byla dokonalá po všech stránkách) a přiznat, že rozdělení se bolestně dotýká i nás. Nejedná se totiž jen o jakési abstraktní otázky běžnému životu vzdálené, ale především o jednotu Kristova těla – církve, která se projevuje i svátostným společenstvím. Činný zájem o obnovení jednoty je tedy záležitostí celé církve, věřících i pastýřů. Nejedná se o nějaký přívažek k tradičním činnostem církve, ale o organickou součást jejího života a působení.
Nutnost osobního obrácení
Ekumenismus není jen věcí nauky, ale také vztahů jednotlivých církví. Těžko si představit opravdovou jednotu církví, když by sice bylo prohlášena formální shoda věrouky, ale mezi příslušníky obou stran by existovala i nadále obrovská nevraživost. Donekonečna bychom mohli licitovat, co oni nám a my jim, a společenství jedné víry a jednoho stolu Páně by bylo v nedohlednu. Papež proto upozorňuje jak na prvenství modlitby v ekumenickém úsilí, tak na vstřícnost a respektování druhého v dialogu. Sám uvádí příklad takové vstřícnosti vyjadřující prohloubené vědomí naší sounáležitosti: Výraz „odloučení bratři“ je dnes stále více nahrazován slovy, která lépe vyjadřují hloubku společenství vyplývající z charakteru křtu. Mluví se o „dalších křesťanech“, o „jiných pokřtěných“, o „křesťanech jiných společenství“.
Je poněkud paradoxní, že zatímco s většinou křesťanů, kteří vycházejí z reformace, máme skutečně dobré vztahy, přestože mezi námi existují velmi vážné naukové spory, s pravoslavnými církvemi je to nezřídka naopak. Jak jsme si blízcí v nauce, tak jsme si bohužel vzdáleni ve vzájemné lásce a spolupráci. Je evidentní, že pouhý doktrinální konsensus nebo pouhá spolupráce jsou sice skutečnosti žádoucí a bohulibé, ale takto izolovaně k plné jednotě nestačí.
Společná víra
Přes všechny pokroky a optimistické výhledy do budoucnosti bychom ale měli být pravdiví sami k sobě. Nelze si namlouvat, že jednota je snadno a rychle dosažitelná a ignorovat pak vážné doktrinální rozdíly. Bylo by to krátkozraké a ekumenismu by to neposloužilo. Redukce dogmat totiž není možná, důležitá je celá pravda, bez které není jednoty. Některé výsledky práce mezi-církevních komisí dávají nahlédnout, že mnoho sporů bylo způsobeno odlišným teologickým slovníkem, různým používáním slov a nedorozuměními při hlásání určitých bodů věrouky, takže jednota ve víře v této věci existovala a existuje (uveďme například překvapivá vyjasnění ve věci christologie u starobylých východních církví nebo katolicko-luterské prohlášení o otázkách ospravedlnění). Bohužel zdaleka ne všechny spory ohledně nauky jsou způsobeny pouhým nedorozuměním ve formulacích a akcentech. Hlavní body, které vyžadují hlubší studium, jsou podle papeže především: Písmo a tradice, charakter eucharistie a Kristova přítomnost, svátost svěcení, učitelský úřad církve a Panna Maria.
Mezi dvěma extrémy
Pro některé katolíky asi bude četba encykliky Ut Unum Sint rozčarováním. Pro ty, kteří jsou příliš liberálně orientovaní, je zklamáním, že papež trvá na jisté výlučnosti katolické církve a na trvalé a nezměnitelné hodnotě dogmat. Na druhé straně příliš konzervativní věřící asi znejistí některé papežovy velmi vstřícné kroky ve věcech často považovaných za naprosto neměnné a definitivní, u nichž se zapomíná na rozlišení podstaty a formy, jako je výzva k ekumenické diskusi o Petrovu úřadu. Papežská služba je skutečně nejkontroverznějším tématem ekumenického dialogu a encyklika jí věnuje zvýšenou pozornost. Papež vybízí k reflexi kolegiality biskupů (papež je jedním z biskupů) a k hledání způsobu vykonávání primátu, který by byl přijatelný pro všechny. Nedopustíme se snad nepřiměřené spekulace, když poznamenáme, že je třeba rozlišit službu papeže jako patriarchy Západu na jedné straně a prvního z biskupů – nástupce Petrova – papeže všech křesťanů. To, co je dnes běžné při výkonu papežské služby v římskokatolické církvi, nebude možné vzhledem k jiným církvím v případě sjednocení. Jedná se hlavně o jurisdikční problémy. Koneckonců v malém měřítku známe tento problém i dnes, kdy východní katolické církve (u nás jsou to řecko-katolíci) se řídí jiným kodexem církevního práva než římští katolíci, a přitom jsou v plné jednotě s papežem. Římský biskup musí být čím dál víc skutečný Servus servorum Dei a jeho služba musí být především služba pravdě a jednotě. Jan Pavel II., navazuje v tom na své předchůdce, je si této své povinnosti služby jednotě dobře vědom a podle toho i jedná. Jak už bylo ale řečeno na začátku, ekumenický problém není pouze věcí papeže nebo biskupů. Jsme si také my plně vědomi naší spoluodpovědnosti za jednotu církve?
K tématu: UUS – encyklika Ut Unum Sint. LG – konstituce 2. vatikánského koncilu o církvi Lumen Gentium. UR – dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis Redintegratio.
TK (aktualizace 2. 6. 2021)