DDVT03.10LTK04.130.131.132
Radost, na kterou lze nejprve pohlížet I. Teologicko-eticky: Radost je stav, který se navozuje (Aristoteles EN VII,12nn.; X,1nn.; Tomáš Akvinský: S. Th. I-II,31,1) uspokojováním potřeb, uznáním výkonu, utvrzením se o vlastní hodnotě a mezilidským souhlasem (identita) nebo skrze nepřítomnost (absenci) očekávané životní újmy nebo nebezpečí.
Smyslová radost je spojována s uspokojováním primárně fyziologických potřeb. Duchovní radost zakouší člověk všude tam, kde se naplňují jeho sociální, intelektuální, vědecké, estetické a náboženské zájmy. Zároveň zůstává radost pro člověka celoživotním úkolem, pokud má naději, že podle Božího příslibu má jeho konečná forma naplněného lidství (jeho povolání být člověkem) eschatologický charakter, že se naplní v budoucnu (1 Jan 3,2; Zj 22,17.20).
II. Biblicko-teologicky: Chceme-li porozumět tomu, co je radost v celobiblickém kontextu, zjistíme, že je pro ni charakteristické, že není působena lidmi samými, ale že má svůj základ v Bohu, a tomuto Bohu člověka otevírá (Žl 4,8; 43,4; 66,6; Neh 8,10; Lk 24,52n.). V radosti se zjevuje Bůh, jako ten, který přitakává životu a život daruje (Žl 16,9.11). Radost se proto nevztahuje jak ve Starém zákoně, tak ani v Novém zákoně omezeně na Boha v jeho přesažnosti, a na přebývání na věčnosti, ale na celé stvoření, ve kterém člověk zakouší a poznává Boží dobrotu.
1. Ve Starém Zákoně je radost (Iz 14,29; 22,13; Jer 50,11; Žl 35,15; Př 2,14), reakcí na Boží přítomnost, na Boha, který pomáhá slovem i skutkem (1 Sam 2,1; Iz 29,19; Žl 21,2; 104,34), takže všechny konkrétní události života mohou být podnětem pro vděčnou radost (Sd 19,3; 1 Sam 11,9; Pís 3,11; Př 12,25; 27,9). Radost, jejíž vnitřním místem je srdce (Žl 4,8; 9,2n.; 16,9), se vyjadřuje různými způsoby, které odpovídají různým podnětům. Vyjadřuje se tedy tancem, zpěvem, hudbou, společenstvím hostiny (Iz 51,3; Žl 43,4; 1 Král 4,20; 1 Kron 12,40n.) a chce se prosadit jako individuální zážitek, který se sdílí ve společenství (dokládají to děkovné žalmy a hymny). Teologii radosti rozvinula kniha Deuteronomium. Radost je postojem, který Bůh od člověka vyžaduje, ten Bůh, který se k člověku sklání. (Dt 12,7.12.18; 27,7; 28,47n.). Společensky ukřivděným a poškozeným se má umožnit účast na této radosti (Dt 14,26nn.; 16,11.14; 26,11 n.). Radost není podle knihy Deuteronomium nikdy čistou skutečností, nestojí sama o sobě, ale zahrnuje aktivní utváření života. V knize Kazatel je radost výrazem Boží přízně, Božího zalíbení (2,26; 5,17; 9,7).
2. Nový zákon přejímá všechny starozákonní danosti, které jsou ovšem christologicky obohacené a ekleziologicky akcentované. Ježíš dobu svého působení slovem a činem chápal jako eschatologický čas spásy a radosti. Mezi synoptiky to byl Lukáš, který toto chápání převedl do narativní podoby. Již v popisu Ježíšova dětství je motiv radosti určující (Lk 1,28.44.46n.; 2,10). Podle Skutků apoštolů je radost způsobená Duchem obzvláště v čase soužení charakteristickým rysem života křesťanských obcí (Sk 2,26.28.46; 5,41; 8,39; 11,23; 13,48.52; 15,3.31; 21,17). V Janových spisech se setkáváme s představou eschatologické radosti, která se uskutečňuje už v přítomnosti (Jan 15,11; 16,20nn.24; 17,13nn.; 1 Jan 1,3n.; 2 Jan 12). Podnětem a základem, který radost zároveň umožňuje je podle Pavla bytí „v Kristu“. Jako dar Ducha (Řím 14,17; Gal 5,22; 1 Sol 1,6) je pak radost ve věřících účinná. Pavel vyzýval křesťanské obce k radosti (1 Sol 5,16) na základě tehdejší domněnky, že je blízká doba Pánova druhého příchodu (Flp 4,4n.). Podle svědectví Nového zákona je radost životně důležitá jako Boží dar a zároveň úkolem obdarovaného vůči křesťanským společenstvím a radost je pak jejich zvláštním poznávacím znamením, takže tam, kde radost schází, nelze mluvit o Boží církvi.
III. Prakticko-teologicky: Nelze mluvit o radosti tam, kde není vnější i vnitřní svoboda. Pastorace, která se pak zakládá na vztahu radosti a svobody se vyznačuje: celkovým zaměřením (inkarnační základní tón křesťanské radosti; radost ze svého bytí a z bytí spolu; kladný postoj k tělu, ke zdraví, k tomu, aby se člověk dobře cítil aby měl chuť do života), zkušenostním zaměřením (útěšný charakter radosti zde a nyní, radost jako zvěst skrze svědectví; hmatatelnost radostné zvěsti), eschatologickým zaměřením (střízlivý postoj k životu a světu strukturovaný nadějí; evangelium jako „radostná vážnost“).
Pastorální úsilí nemůže radost přímo vytvářet, jistě však může pro radost vytvářet podmínky a především předpoklady (např. službou usmíření [srov. 2 Kor 5,11-21] a nasazením se pro pokoj, mír, spravedlnost a péčí o stvoření [srov. Žl 85,11]). Přitom se uplatňuje svoboda (od zákona, hříchu a smrti; srov. 1 Kor 15,55nn.), ke které nás přivedl Ježíš Kristus svým křížem a vzkříšením.
Protože kořenem každé radosti, která byla darována Bohem v Ježíši Kristu a která dále působí v člověku, popřípadě v církvi, je láska, ve které působí víra (srov. Gal 5,6), cílí nakonec celá pastorace na podnět radosti k víře v Boha v Ježíši Kristu. Konkrétním projevem vděčné radosti jsou pak křesťanské slavnosti a svátky, zvláště pak každá eucharistická slavnost.
Windisch, H., translated by Káňa, T. (aktualizace 25. 3. 2021)