TMT002.10TKK
Maňásek Eliška: „Na svůj křest si nepamatuji, to jsem byla maličká, ale často jsem si prohlížela fotografie v rodinném fotoalbu a babička mi o tom všem vyprávěla, dokud ještě žila. Moji rodiče můj křest nikdy moc nevzpomínali, ani mi nevyprávěli o Pánu Ježíši tak, jako moje babička, když mi čítávala z Bible pro děti.
A moji kmotři – strýc Pepa a teta Máňa – chodili do kostela jen výjimečně o velkých svátcích, avšak o Pánu Bohu s nimi nikdy nebyla řeč.
Přiznávám, že v hodinách náboženství, a to jsem je začala navštěvovat až ve třetí třídě, jsem byla často neposlušná, nerada jsem se učila a do kostela téměř nechodila. Rodiče mě brali v neděli na výlety nebo jsem celý den byla u počítače a na kostel prostě nebyl čas.
Pan farář mě v hodinách náboženství pořád povzbuzoval, abych se naučila modlitby a základní dětské znalosti o Bohu, o Písmu svatém, o svátostech, zejména o svaté zpovědi. Ale já jsem měla pořád co jiného na práci – hrát si s kamarády nebo na počítači, zvláště pak na novém mobilu.
Taky jsem nevěděla, že se má chodit každou neděli na mši svatou, že to Pána Ježíše hodně zarmucuje, že je to dokonce těžký hřích. Teď to ale vím, vždyť je to třetí přikázání Desatera, abychom šli každou neděli na mši svatou, tak si připomenuli jeho lásku k nám, jak se za nás obětoval na kříži, a abychom oslavili i jeho slavné vzkříšení.
Začala jsem to vše brát vážně až před Vánocemi. S mámou jsme začaly každou neděli chodit na mši svatou a do náboženství jsem se začala učit, co bylo potřeba. Naučila jsem se všechny základní modlitby i to, co po nás pan farář chtěl. Pořád nám připomínal, že je to pro naše dobro a že děti se učí snáze než dospělí.
Nastala ta očekávaná sobota, kdy jsem Pánu Ježíši při mé první svaté zpovědi vyznala s lítostí každičký hřích svého života. Pak jsem si připadala tak šťastná, čistá ve svém srdci a klidná, připravena na to, abych poprvé přijala Pána Ježíše – samého Boha! – v eucharistii. Jsem moc ráda, že jsem prožila následující den prvního svatého přijímání v našem kostele a se svými spolužáky z náboženství. Bylo to moc krásné. Měla jsem moc hezké šaty – připadala jsem si ten den jako nevěsta – pro Krista. A v ruce jsem držela krásnou nazdobenou svíčku od křtu, ta mi připomínala moji babičku a její lásku k Pánu Ježíši i ke mně. Po přijetí Ježíše v eucharistii se rozhostil v mém srdci velký pokoj i síla pro to, abych o Ježíši vyprávěla i dalším kamarádkám a kamarádům.
Je dobře, že nás pan farář tomu všemu naučil. Máma mi s tím hodně pomohla. Škoda, že jsme se modlitby spolu neučily dříve. Díky mé přípravě jsem pak mohla vysvětlit mé nepokřtěné spolužačce, co je to Bible – Písmo svaté, co se v kostele děje při mši svaté, jak zní Desatero, co po nás Ježíš žádá, abychom byli navzájem stále větší přátelé. A nyní se už spolužačka Lucka připravuje u pana faráře na přijetí svatého křtu! Ke svaté zpovědi chodím, i když nemám velký, tedy těžký hřích, většinou jednou za měsíc. Také dodržuji eucharistický půst i půsty jiné. Každou mši svatou se těším na to, jak Ježíše přijmu v eucharistii. Moc mi v životě pomáhá.
A s rodiči dokážeme naplánovat nedělní výlety tak, že vždy někde jdeme i na mši svatou. Dokonce i moji kmotři – strýc Pepa a teta Máňa – začali v neděli více chodit do kostela a přes léto jezdí po poutích. Teď si můžeme v rodině všichni navzájem sdílet hezké zkušenosti z modlitby, ze mše svaté, z naší živé víry. Mám z toho velkou radost, Pane Ježíši, že sis každého z naší rodiny pomalu přitáhnul k sobě a teď jsme tvoji přátelé.“
TK (aktualizace 9. 3. 2021)