BMZD31.14KKC2056.2057.2064.2065.2066.2067.2068.2069.2070.2071
První čtení z knihy Deuteronomium (Dt 6,2-6) nám připomnělo starozákonní přikázání lásky k jedinému Bohu (a známe také starozákonní přikázání lásky k bližnímu – Lv 19,18). V dnešním Evangeliu podle Marka Ježíš poznamenal, že nad tato dvě přikázání lásky není přikázání většího.
A za bližního Ježíš považoval každého člověka, hříšníka, dokonce i nepřítele.
Svatý Augustin uvažoval: „Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci, tak i desatero Božích přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm přikázání na druhé desce.“
Desatero v Písmu svatém
Slovo „Desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na hoře. Napsal je svým „prstem“ (Ex 31,18) na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem. Jsou to Boží slova ve vlastním slova smyslu. Předává nám je kniha Exodus a kniha Deuteronomium. Již od doby Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“. Avšak jejich plný smysl zjevil až Ježíš v Novém zákoně (2056).
Celé desatero se chápe především v souvislosti s exodem (východem vyvoleného lidu z Egypta), který je velkou událostí Božího osvobození, jež je středem Staré smlouvy. Přesto, že je desatero formulováno jako zákazy nebo příkazy (např. nezabiješ, cti otce svého i matku svou), „deset slov“ stanovuje podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Desatero je cesta života, v knize Deuteronomium čteme: (Když ti dnes) Dnes ti přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se (Dt 30,16), (2057).
Desatero v církevní tradici
Církevní tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem uznala, že desatero má zásadní význam a důležitost (2064).
Od doby sv. Augustina má desatero převažující místo v katechezi těch, kteří se připravují na křest, má své důležité místo i v katechezi věřících. Církevní katechismy často vykládaly křesťanskou morálku podle „desatera (Božích) přikázání“ (2065).
Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu (2067).
Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany, a že ospravedlněný člověk je ještě (nadále) musí zachovávat. A 2. vatikánský koncil to potvrzuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od Pána … poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání“ (2068).
Jednota desatera
Desatero tvoří nerozdělitelný celek. Každé „slovo“ odkazuje ke každému dalšímu slovu i ke všem ostatním; vzájemně se podmiňují. Obě desky (desatera) se navzájem vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu. Přestoupit jedno přikázání znamená přestoupit všechna ostatní. Nelze ctít jiné lidi, aniž by se nevzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero spojuje teologální a společenský život člověka (2069).
Desatero a přirozený zákon
Deset přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je výsadním vyjádřením „přirozeného zákona“: „Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je desatero.“ (Irenej), (2070)
KKC (aktualizace 9. 5. 2021)