Termín „postmodernismus“ se vyskytuje v řadě kontextů, od akademických esejí až k oděvním reklamám v novinách the New York Times. Jeho smysl se různí podle kontextu do té míry, že se zdá, že má funkci jako Lévi-Straussův „bludný označující“ (Derrida 1982: 290):
ne proto, aby vyjádřil hodnotu, ale spíše, aby ponechal otevřený prostor pro to, co výraz přesahuje. Tato široká (významová) možnost či schopnost termínu „postmodernismus“ dosvědčuje rozsah kulturních změn, které se termín snaží obsáhnout.
Napříč širokým dosahem kulturní aktivity existovala trvalá a mnohoznačná výzva k různým základním předpokladům západoevropské kultury, a to nejméně od patnáctého století, a v některých případech už od století pátého před Kristem: předpoklady struktury a identity, transcendence a individuality, povahy času a prostoru. Od fyziky až po filosofii, od politiky až po umění, se popis světa změnil takovým způsobem, že narušuje některé základní názory modernity. Například fenomenologie usiluje o odstranění dualistického rozlišování mezi subjektem a objektem; fyzika, která se zakládá na teorii relativity, posouvá popisný důraz z reality k měření; umění opouští realismus; a politický konsensus je konfrontován totalismem a genocidou. Takové a jiné související kulturní události patří k seizmickým změnám toho způsobu, kterým popisujeme svět a komunikujeme mezi sebou.
Abychom uchopili všechno to, o co jde v postmodernismu, je nutné myslet historicky a obecně, za použití komplexních termínů, které nevyhnutelně zahrnují multidisciplinární výsledky. Zejména takový vícejazyčný popud či podnět, spojení metod a myšlenek po dlouhou dobu oddělených jak v akademických oborech, tak v praktickém životě, charakterizuje postmodernismus, a je do značné míry zodpovědný za odpor, který postmodernismus vzbuzuje.
Postmodernismus, ačkoliv je různorodý a eklektický, lze rozpoznat podle dvou klíčových předpokladů. Prvním z předpokladů je, že neexistuje žádný společný jmenovatel – „přirozenost“ nebo „pravda“ nebo „Bůh“ nebo „budoucnost“ –, který by byl buď zárukou jednotnosti světa, anebo zárukou možnosti nestranného nebo objektivního myšlení. Druhým předpokladem je, že všechny lidské systémy fungují jako jazyk, jsou to spíše systémy sebe-reflektující než referenční – systémy, které mají různé funkce, které jsou mocné, ale omezené, a které vytvářejí a udržují smysl a hodnotu.
Ermarth, E. D., translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 1. 2021)