APST01.21KKC355.356.357.359.362.363.364.365.366.374.376.396.404.405.406.410.412
Bůh stvořil člověka, aby byl (člověk) jeho obrazem (srov. jiná zpráva o stvoření člověka: Gn 1,27). Člověk „je jediným viditelným tvorem, kterého Bůh chtěl pro sebe samého“ (srov. 355). Ze všech viditelných tvorů je jedině člověk „schopen poznat a milovat svého Stvořitele“.
K tomu byl stvořen, a to je také hlavní důvod lidské důstojnosti (srov. 356).
Člověk není jen něco, nýbrž je někdo, osoba. Může tedy poznávat, svobodně vstoupit do společenství s jinými osobami, milostí Boží je dokonce povolán do společenství se svým Stvořitelem. Bůh stvořil všechno pro člověka, avšak člověk byl stvořen, aby v Boha uvěřil, aby mu sloužil a opětoval jeho lásku (srov. 357)
Člověk zůstává tajemstvím, a to se nejvíce zjevuje v tajemství vtěleného Slova, v Bohočlověku Ježíši Kristu. Člověk je předurčen, aby napodoboval obraz Božího Syna, jenž se stal člověkem (srov. 359).
Jednota duše i těla v člověku
Lidská osoba je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když říká, že „Bůh vytvořil člověka, prach ze země a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (srov. 362). „Duše“ znamená duchový princip (základ) v člověku (srov. 363).
Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“ v člověku. Celá lidská osoba (tělo i duchová duše) je určena, aby se stala v Kristově Těle chrámem Ducha svatého. Člověk je jednota duše a těla. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, naopak, je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno od Boha a posledního dne má být vzkříšeno (srov. 364).
Jednota duše a těla je tak hluboká, že je nutno považovat duši za „formu“ těla, to znamená, že díky duchové duši je tělo, které se skládá z hmoty, lidským a živým tělem (srov. 365).
Církev učí, že lidská duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem. Není tedy „zplozena“ od rodičů. A dále, že je nesmrtelná. Nezaniká tedy při smrti (ve chvíli svého oddělení od těla) a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení (srov. 366).
Pád v ráji – hřích a jeho následky
První člověk byl nejen stvořen jako dobrý, ale byl postaven do takového přátelství se svým Stvořitelem a do takové harmonie se sebou i s okolním tvorstvem, že to překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu (srov. 374). Pokud by člověk zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít, ani trpět. Štěstí jeho života v ráji vyplývalo z jeho přátelství s Bohem (srov. 376).
Satan nebo ďábel a ostatní zlí duchové jsou padlí andělé, protože svobodně odmítli sloužit Bohu a jeho plánu. Jejich volba proti Bohu je definitivní. Snaží se strhnout člověka do své vzpoury proti Bohu.
„Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Vlivem svodů zlého ducha však na samém počátku dějin zneužil své svobody, pozdvihl se proti Bohu a zatoužil dosáhnout cíle svého života mimo Boha“ (srov. 396).
Adam a Eva jako první lidé ztratili kvůli svému hříchu prvotní svatost a spravedlnost, jež dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti. Svému potomstvu předali lidskou přirozenost poraněnou svým prvním hříchem, a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá „prvotní hřích“ (srov. 404).
Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podrobena nevědomosti, utrpení, moci smrti a náchylná ke hříchu. Tento sklon ke hříchu se nazývá „žádostivost“ (srov. 405).
„Vyznáváme tedy v duchu Tridentského koncilu, že prvotní hřích se přenáší spolu s lidskou přirozeností, nikoli napodobením, ale sdělováním života a že je proto vlastní každému člověku“. Tomuto hříchu pak říkáme hřích dědičný (srov. 406).
Ty jsi člověka, který v ráji zhřešil, nenechal na pospas smrti
Bůh člověka po jeho pádu do hříchu neopustil. Naopak, Bůh člověka volá a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut. Tento úryvek z knihy Genesis byl nazván „proto-evangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši – Vykupiteli, o boji mezi hadem a Ženou (Pannou Marií) a o konečném vítězství jejího potomka, nového Adama Ježíše Krista (srov. 410).
Ale proč Bůh nezabránil prvnímu člověku v hříchu? Svatý Lev Veliký odpovídá: „Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist“. Bůh totiž dopouští existenci zla, aby z něho vytěžil větší dobro. Podobně se vyjádřil svatý Pavel: „Kde se rozmohl hřích, tam se ještě ve větší míře rozhojnila milost (srov. 412).“
KKC (aktualizace 23. 6. 2021)