SVT004.13GWK2021B3
Věřící, kteří v rozporu s dnešním nezdravým trendem pokračují v prožívání své víry ve společenství církve, musí často vyslechnout celou „litanii“ otázek, které pro některé z nich znějí téměř jako obvinění: Proč chodíte každou neděli do kostela, když se s Bohem můžete setkat jinde či jinak?
Proč má církev tak složitou strukturu? Proč potřebuje církev tolik úředníků? Proč bychom měli poslouchat papeže a biskupy? atd. Často takový katalog otázek končí tvrzením, takříkajíc zdomácnělým v tomto kontextu: „Ježíš nic takového nechtěl“. Takové názory ukazují na odpor k institucionálnímu rozměru církve a jsou často uváděny jako důvod, proč se lze k církvi obrátit zády. Faktem je, že v dnešní době není instituce církve jako taková příliš populární. Lidé se už nechtějí vázat vůbec na nějakou instituci. Důvody jsou různé. Za tímto odmítnutím lze jednoduše tušit neznalost, přehnaný strach z omezení osobní svobody nebo snad i stopu arogance. Nedůvěra k instituci však může být způsobena i objektivně, např. zbytečným rozšiřováním struktur nebo zneužíváním pravomocí, což se bohužel opakovaně děje. Jak moc by však byl život bez institucí chaotický? Co bychom si počali bez instituce státu, bez instituce rodiny a v neposlední řadě bez instituce církve? Jistý polský teolog (Jacek Salij, OP) o tom napsal: „Skutečnost, že jediný vlak do Varšavy, který v mé lokalitě staví, odjíždí v určitou dobu, znamená pro mě nepochybně omezení (…); mnohem více by mě však omezovalo, kdyby neexistoval jízdní řád a vlak by odjížděl podle svévole strojvedoucího.“
Hierarchická struktura od počátku
Z evangelia se dozvídáme, že Ježíš chtěl vybudovat svou církev na víře apoštola Šimona, kterému dal jméno „Petr“ – Skála. Tato skála podle Kristovy vůle měla být základem pro církev. Kristus svěřil Petrovi službu svazování a rozvazování, to znamená, dal mu důležité pravomoci, a tak ho ustanovil svým zástupcem, takříkajíc prvním papežem. Když se ve Skutcích apoštolů podává zpráva o prvotní církvi v Jeruzalémě, tak tam čteme: „Petr (…) spolu s jedenácti“ (2,14). Petrův úřad a hierarchická struktura tedy patří k církvi od počátku. Institucionální, viditelný rozměr církve je úzce spjat s jejím neviditelným jádrem, neboť v Kristu se pojí lidská a božská přirozenost. Díky svému institucionálnímu charakteru může být církev přítomně viditelná i ve společnosti a účinně pak přispívat k řešení lidských problémů zvláště v náboženské a v humanitární oblasti.
I když církev jako instituce v průběhu dějin nejednala vždy tak, jak by si to její zakladatel Kristus přál, lze přesto říci, že její činnost celkově přinesla a přináší mnoho dobrého ovoce. To lze vztáhnout i na Petrovy nástupce. Vezměme si například velké uznání, kterému se v posledních desetiletích těšili papežové jako duchovní a morální autority. Pro mnoho lidí, nejen pro katolíky, je dnes papež tím, kdo vždy, i v obtížných situacích, říká jasná a odvážná slova a jedná smysluplně v aktuálních světových souvislostech.
Záleží na přístupu
V dnešním evangeliu je třeba zdůraznit skutečnost, že Ježíš vedl s Petrem a s učedníky závažný rozhovor dříve, než ustanovil Šimona za skálu církve. V tomto rozhovoru šlo o zcela existenciální, osobní, a nakonec rozhodující otázku: „Ale za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15). Poté, co se Ježíš dozvěděl od učedníků, co si o něm myslí ostatní, chtěl vědět, co si o něm myslí oni sami. Šimon Petr, který zastupoval všechny učedníky a byl osvícen zjevením nebeského Otce, dal Kristu jednoznačnou odpověď: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha!“ (Mt 16,16). Tímto způsobem vyjádřil svou vědomou a pevnou víru. Tento významný rozhovor Krista s Petrem jako by pak pokračoval a byl takříkajíc dokončen až po Pánově vzkříšení při setkání u Tiberiadského jezera. Tehdy Ježíš položil Petrovi ještě důležitější a závažnější otázku než předtím, a to dokonce třikrát: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ (Jan 21,15-17). Petr na tuto otázku odpověděl také jasným a rozhodným vyznáním víry v Ježíše, čímž dokázal, že sám je člověkem, který nejen pevně v Krista věří, ale vyznačuje se také pevnou láskou k němu.
Bylo by hezké a v mnoha ohledech užitečné, kdybychom se pro svůj vztah k církvi více inspirovali Petrovým vztahem ke Kristu. Církev je totiž především společenstvím lidí sjednocených v Těle Kristově, nejvnitřnější podstatou společenství je tedy Ježíš Kristus. Petrův postoj ukazuje, že víra a láska k sobě patří a že to jsou první a nejdůležitější podmínky živého a plodného vztahu s Kristem a s jeho církví. Pokud víra a láska skutečně rozhodujícím způsobem utvářejí postoj člověka ke Kristu a k církevnímu společenství, pak je vše ostatní, včetně institucionálních aspektů církve se všemi jejími výhodami i nevýhodami, druhořadé. Člověk je pak také připraven mít větší pochopení pro slabiny a nedostatky, které se v každém společenství jistě najdou. Stejně jako jinde v životě i zde záleží na úhlu pohledu na věc. Perspektiva, které nás učí Petrův vztah ke Kristu, znamená: nejprve věř a miluj, a teprve potom organizuj, utvářej, posuzuj atd. Snažme se proto pohlížet na církev nejprve a především ve světle víry a lásky.
Worbs, M. translated by Káňa, T. (aktualizace 29. 6. 2021)