TMT009.10TKK
Veliká radost. Konečně můžu něco dělat. Déle než dva roky jsem měl trápení s oběma rameny. Dvě úspěšné operace, nejdříve levé, pak pravé rameno, měsíc v lázních, několikeré rehabilitace – podle plánu jsem měl podstoupit ještě poslední dvě cvičení. K tomu všemu pandemie, ale přesto radost, že lze prožívat letošní Velikonoce (2021) v kostele, byť při omezeném počtu věřících.
Svatý týden jsme začali Květnou nedělí. V pondělí, po společné schůzce vlivných osobností další radost, a to z farní zahrady. Už společně víme, co a jak konkrétně chceme. Plánovaná brána do zahrady bude širší. Já jsem druhý den navštívil rodné Závrší a společně s bráchou Luďou a s neteří Aničkou prošel dokola okolní kopce, Holý vrch, Kaňůr, Sedlo pod Požárem, Královec – „Závršskou třiadvacítku“ s výškovým rozdílem asi 800 metrů, kterou jsem nedávno řekněme díky pandemii objevil a taky si oblíbil. Nakřivo vzrostlý ořešák, který plánované širší bráně do farní zahrady ve Spytihněvi překážel, byl mezitím v úterý pokácen. Ve středu jsem pak mohl konečně s radostí prořezat menší i větší stromy zahrady, vyjma přerostlé třešně. Ve čtvrtek jsem z větví přichystal – pořezal a nasekal – nějaké dřevo pro farní táboráky, suší se v koutě farní chodby. Na Zelený čtvrtek odpoledne ještě pohřeb beze mše svaté a uložení do hrobu, dvě mše svaté na památku Večeře Páně, ve Spytihněvi a v Babicích. Ještě začít s terénními úpravami farní zahrady, aby se vědělo, jak po zahradě rozmístit hlínu, která se plánuje navézt, aby skryla terénní nerovnosti. Na Velký pátek se podle tradice nemá hýbat se zemí, to nějak vím, Kristus visel na kříži a ukládali ho do hrobu. Tak mám jinou práci – otevřít ve sklepě a vyčistit zbylé dva komíny od sazí, aby mohla vlhkost ze sklepa fary odcházet přirozenou cestou pryč. Po postním obědě celkem zdařilý „repas“ dvou paškálů. Odpoledne ve Spytihněvi křížová cesta a obřady Velkého pátku. Večer v pátek uléhám s tím, že pokud ráno vstanu dříve, tak bych mohl začít s terénními úpravami zahrady předtím, než bude nutné otevřít kostel a upravit Boží hrob k adoraci ohlášené od 9.00 hodin. V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu jsem dobře nespal, nemohl jsem se dočkat rána. Ještě před šestou ráno jsem si udělal snídani – po pátečním půstu, kdy jsem měl na oběd jen fazolovou omáčku, se zdály být dvě vajíčka na špeku jako vhodné. Pak vzít novou motyku, na krumpáč moje ramena po operacích už nestačí, a hurá hned za faru do zahrady, srovnávat terén, podle mých představ. Vrstva pýře v rohu zahrady byla hustá a letitá, velmi jsem se při práci unavil. Bylo i zima, tričko a mikina nestačily, šel jsem si na faru pro starou vatovou zimní bundu. Hodina kopání a pak to přišlo. Silný tlak na hrudní kost. Znamení, že si musím odpočinout. Tolik mě to nepřekvapilo. Nebylo to letos poprvé. V únoru na běžkách kousek pod Velkou Javořinou taky, lehl jsem si na běžky a do sněhu, a čekal, až to přejde. Nějací dva kolem probíhající běžkaři měli o mě strach a čekali se mnou, co bude dál. Doporučili vodu, kterou jsme však neměli, tak jsem si párkrát líznul alespoň sněhu, a nakonec bolest po patnácti (?) minutách zmizela. Podobně ještě v únoru při běžkování z Martiňáku na Pustevny. Bolest trvala asi déle a nezmizela úplně. Pomohl malý džus Jardy P., který mě doprovázel. Cestou domů, většinou z kopce, jsem se cítil už celkem fit a bez bolesti. Dnes to musí také přejít. Musím si lehnout, odšourám se do fary na chodbu – lehnout na záda, na břicho, nic nepomáhá ale pociťuji průvan a jsem zcela zpocený. Odšourám se po čtyřech do farní klubovny, tam je na podlaze koberec. Ležím, bolest nemizí. Chce to vodu. Po čtyřech lezu do farní kuchyně a piji studenou vodu. Zdá se, že to trochu pomohlo. Pomalu jdu k zadním dveřím fary, vezmu motyku a klíče s mobilem, které ležely na popelnici. Pomyslím, že dnes už to na práci není. Zamknu faru, motyku odložím do kotelny lezu pomalu po čtyřech do patra fary, opět s bolestí na hrudi. Myslím na odpočinek v lůžku. Tlak na hrudi nemizí. Dostávám strach. Volám mamince. „Co je ti, co je ti?!“ „Mám tlak na hrudi, který nemizí. Už je to dlouho, vždy to samo přešlo.“ Vkládá se do toho brácha Luďa: „Zavolám záchranku.“ „Nevolej! Nevolej! Tlak na hrudi však nemizí. Píp. Píp.“ Chce se mi ukrutně zvracet. Potácím se z pokoje do kuchyně, většinu zachytil dřez. Znovu brácha: „Zavolám záchranku!“ „Nevolej, už jsem se vyzvracel, bude to lepší. Nevolej!“ Telefon zmlknul. Lepší to není. Najednou zvoní mobil, neznámé číslo. Příjemný ženský hlas: „Záchranná služba, jedeme pro Vás, jsme už u Napajedel. Co je Vám?“ „Trvalý tlak na hrudi, který nemizí.“ „Nic už nedělejte, jste schopen sejít ke dveřím a otevřít nám?“ „Snad ano.“ Ještě zavřu v kuchyni v 1. patře kastlové okno. Napadne mě vzít jen nabíječku k mobilu, který mám v ruce, zamknu pokoj, klíče s sebou. Pomalu scházím dolů po schodech, chodbu v přízemí k hlavním dveřím lezu po čtyřech. Odemknu a čekám v poloze pejsek – na čtyřech, než po nějaké minutě dveře otevře záchranář: „On je tady na zemi“. Shrben jdu sám do sanitky napravo vnímám trochu vyděšenou paní Marii K. a v sanitce sám vylezu na lůžko. Následuje rozhovor se sestřičkou a lékařem. Výslech, co je mi, kdo jsem (pan farář), co jsem dělal a jakou mám pojišťovnu. Nechtějí věřit, že jsem tak brzy ráno kopal na zahradě, prý musela být ještě tma. Tak jim oponuju, že jsem brzy ráno vstal, a že u farní zahrady jsou „neóny“ (pouliční osvětlení), které svítí z ulice. Doktor má povědomí o velikonočních tradicích: „Pane faráři, ale na Bílou sobotu se na zahradě kopat nemá.“ Oponuji mu, že je mi to známo jen o Velkém pátku, proto jsem s kopáním čekal až na Bílou sobotu. A najednou se probouzím z nějakého snu, slyším křičet pana doktora, který mě zároveň fackuje zleva zprava: „Pane faráři, pane faráři, Vy jste nám na chvíli odešel, museli jsme vás křísit elektrickým výbojem, jste vzkříšen jako Kristus!“ Pak jen vnímám houkání houkačky a snahu řidiče sanitky jet rychle. V nemocnici překládka ze sanitky a hned mě vezou na operační sál. Tam se ptám, zda mi dají narkózu. Prý ne, jen nějaké opiáty. Odpovídám na dotaz, kolik měřím a vážím, slabým hlasem odpovídám: „Sto osmdesát dva, sto.“ Najednou je po operaci, pan doktor mi na monitorech (zastaralé typy) ukazuje, jak byla jedna céva u srdíčka ucpaná, na jiném skenu porovnává, jak mi cévu přes žílu pročistil a vpravil na poškozené místo trubičku (stent). Ptám se na jeho jméno, MUDr. K. Chce se mi zvracet. Ptám se, na kterou stranu. Odpověď zazní, že je to jedno. Zvracím v sedě, směrem nalevo. Slyším komentář: „Jde do mdlob, zase odpadne.“ Za nějaký (jaký?) čas mě vezou na lůžku do výtahu, říkám pořád dokola: „Pane Bože, Pane Bože.“ Slyším komentář: „To je v pořádku, je to farář.“ Výtahem do 4. patra na pokoj JIP. Tam znovu zvracím. Jsem v posteli, na pokoji je ještě jiný pán. Kapačky, sondy, přístroje, pípání. Starost sestřičky: „Jak je Vám?“ Odpovídám: „Na hrudi pociťuji ještě tlak, ale menší.“ Sestřička na to: „To je dobře. Nedivte se tomu, bolest na hrudi může odeznívat ještě den i dva. S Vámi to bylo totiž nějaké divoké, dostal jste pět pecek (jeden elektrický šok v sanitce a čtyři při operaci)“. Na jídlo ani pomyšlení. Sestřičky mi slíbí odpoledne návštěvu – překvapení. Přišel kamarád, kněz z rodné farnosti, o. Antonín. Přinesl Krista. Celý den, přesto, že srdce pracuje ve zběsilém režimu, telefonuji a posílám smsky všem, kteří by to měli nejprve vědět, co se mnou je, že žiji. Na jednu sms odpoví i arcibiskup s tím, že děkuje v modlitbě Pánu, že mě ponechal. Večer mi sestřička s úsměvem přinesla na zádech batoh s věcmi a tašku s džusy a ovocem, co mi přivezl bratr s maminkou z fary ve Spytihněvi. Večeřím, od rána první jídlo, jahody. Ještě v sobotu večer přivezou na pokoj z operačního sálu jiného pána. Noc byla útržkovitá, spal jsem na etapy. V neděli dopoledne (slavnost Zmrtvýchvstání Páně) plánují převoz spolu-pacienta do jeho spádové nemocnice na Vsetín. Spolu se takové logistice podivujeme. Poté, co zůstanu na pokoji sám, přichází sanitářka, všechno dezinfikuje a mě sdělí, že pán měl covid-19 a tak ho přestěhovali o dva pokoje dál na izolaci. A že kolem něho celou noc chodili sestřičky, avšak jsou většinou očkované a ona (sanitářka) je proti covid-19 očkovaná taky. Ohradil jsem se: „Ale já očkovaný nejsem a dýchal jsem s ním celou noc stejný vzduch na jednom pokoji!“ Bylo ticho, víc se o tom už nemluvilo. V neděli večer (ještě na JIP) jsem měl zmeškaný hovor od jedné paní z mé bývalé farnosti Němčice nad Hanou, tak jsem ji poslal sms, že může zavolat kdykoliv. V pondělí ráno mi zavolala a byla velmi ráda, že jsem naživu. Protože od večera Bílé soboty měla od jejich faráře „zaručenou“ informaci, že jsem zemřel na infarkt. A tamější pan farář celou neděli ve farnostech ohlašoval moji smrt a farníky vyzýval, aby vzpomínali na to dobré, co jsem v jejich farnostech vykonal, a aby se za mě modlili, a že je to konec konců přáním každého kněze, zemřít na Bílou sobotu. V pondělí tento hoax změnil v polo-hoax, že jsem měl těžký infarkt, žiji, ale mám bypass. Zvláštní pocit naslouchat nedělním ohláškám o vlastní smrti… Druhý den v pondělí mě převezli z JIP na běžné oddělení o patro níž, na pokoj mezi dva pány. A v úterý k nám na pokoj začali všichni chodit v pláštích a se štíty na obličeji a doktor nám po vizitě sdělil, že jsme všichni tři od pondělí po dobu čtrnácti dnů v karanténě kvůli mně, protože jsem se setkal s covid-19 pozitivním pacientem. Tak jsme společně ve strachu očekávali, co bude dál. V pátek nám provedli PCR test, výsledky byly naštěstí negativní, jak to potvrdila smska z hygienické stanice kolem desáté hodiny dopoledne. Když jsem to zavolal od radosti mamince, ta se mě zeptala, zda jsem v pohodě, že mi musí něco sdělit: „Včera zemřel tvůj bratranec P.“ (Bojoval s nemocí pět let). Co mě čeká dál? Magnetická rezonance srdce, dočištění srdečních tepen, měsíc lázně, implantace záchranky – defibrilátoru – přímo do srdce. Je stále za co se modlit, milí přátelé, sestry a bratři v Kristu, zvláště je vhodná modlitba Litanií k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, k nimž jsem dostal malé vnuknutí při přijetí Eucharistie z rukou nemocničního kaplana Víti K. ve čtvrtek Velikonočního oktávu. Jaké má Bůh se mnou plány, když jsem nebyl vzat, ale ponechán, prozatím nevím. Děkuji za Vaše všechny modlitby a nadále o modlitby prosím. P. Tomáš K.
TK (aktualizace 20. 4. 2021)