ADVT02.12TKK
Máme tři nedělní liturgické cykly: A, B a C. Během liturgického cyklu A se předčítají úryvky z Matoušova evangelia, minulou neděli jsme tedy podle liturgických čtení začali tzv. „Matoušův rok“. A proto se dnes můžeme více pozastavit u Matoušova evangelia.
Není správná představa, že by evangelium bylo podle přísně moderních měřítek životopisem Pána Ježíše. Nevíme, kdy se Ježíš přesně narodil (Matouš poznamenává, že to bylo za císaře Augusta), kdy přesně zemřel. Evangelistům vždy v prvé řadě šlo o předání víry, byť na základě (ne nutně přesných) faktů ze života Pána Ježíše. Proto se životopisná fakta o Ježíši podle jednotlivých evangelistů v detailech rozcházejí. V odpovědích na otázky víry a mravů je však v Písmo svaté bez omylu. K tomu jen pro připomínku to, co jsme slyšeli ve druhém čtení z Listu svatého apoštola Pavla Římanům: Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději (Řím 15,4).
Evangelium podle Matouše má promyšlenou stavbu. Matouš oproti Markovi má dvounásobný rozsah. Jeho vlastní látka je hlavně Ježíšovo dětství. Evangelista Matouš vidí Ježíše v prvé řadě jako slíbeného a očekávaného Mesiáše. Matoušovo evangelium zdůrazňuje Ježíšovu nauku. Ježíš je nový zákonodárce, autoritou převyšuje Mojžíše. Máme tu Ježíšovy zázraky, smrt a zmrtvýchvstání. Je to dále „Evangelium církve“, kvůli Petrovu vyznání a kvůli používání slova církev. Centrální pojmem evangelia je království, potažmo nebeské království. Evangelium má židovské pozadí, avšak bylo napsáno v řečtině, nikoli v aramejštině. Autorem je někdo jiný než apoštol Matouš (celník Levi), byl to asi židokřesťan a dobře znal Starý zákon. Adresátem Matoušova evangelia jsou křesťané, kteří dobře znali starozákonní a židovské zvyky, tedy židokřesťané z oblasti Palestiny, Sýrie a zde bylo evangelium i napsáno. A to v době, kdy byla církev už oddělená od synagogy, po zničení Jeruzaléma, mezi léty 80. a 90. po Kristu. (srov. VNZ)
Jak to bylo dříve, když se lidé v kostele modlili a kolem sebe viděli obrazy a sochy z různých biblických příběhů? Dojmy, které při tom získali, si dlouho uchovávali, protože v jejich životě přicházelo málo jiných vjemů. A jak to bylo, když lidé přicházeli v neděli na bohoslužby, kde slyšeli slovo Boží? „Dobrá zvěst“, kterou slyšeli, v nich mohla doznívat velmi dlouho. Denně na nás doléhá mnoho zpráv. Žijeme ve společnosti, v níž se komunikace mezi lidmi prostřednictvím mnohých médií, zvláště internetu, stává snadnou. Náš dnešní problém spočívá ve výběru toho, co bychom z těchto informací chtěli udělat svým vnitřním vlastnictvím. Těmito sdělovacími prostředky k nám přistupuje velké množství zpráv a naše smysly jsou vystaveny mnohým podnětům. Nemůžeme však všemu naslouchat. Čemu máme otevřít svůj sluch, či oči, a která poselství potřebujeme, aby se náš život stal smysluplným? Ve společnosti, kde jsou lidé vystaveni tak mnohým smyslovým podnětům, je o to nutnější, abychom naslouchali Ježíši Kristu, jedinému Učiteli, doslova Mistru a Pánu.
Z naší zkušenosti víme, jak velice na tom záleží, aby lidé mezi sebou mluvili. Otec a matka mluví se svými malými dětmi: děti se tak sami učí mluvit a roste tím i rodinné společenství. Stále jsme odkázáni na slova, na dobrá slova.
Bůh vyhovuje této základní potřebě: mluví k nám, zve nás k rozhovoru; tak se učíme mluvit s Bohem a vzniká tím i společenství. Bůh k nám mluví rozličnými způsoby: stvořením, událostmi všedního dne, našimi životními osudy, přes naše bližní. Již ve Starém zákoně Bůh vysílal své posly. Nejzřetelněji k nám však promluvil tím, že se jeho Syn stal člověkem a přinesl nám v lidských slovech poselství o Bohu. Toto poselství víry se ústně předává při hlásání církve a je také písemně zaznamenáno v Písmu svatém.
Rozhovorem budujeme vztahy, očišťujeme je a prohlubujeme. Když lidé uzavírají přátelství, když muž a žena vstupují do manželství, předcházejí tomu mnohé rozhovory. V rozhovoru vzniká a roste společenství. Když Bůh mluví k lidem, vzniká nové společenství mezi Bohem a lidmi.
Jak působením slova vzniká nové společenství, které dokonce předčí nejužší příbuzenské vztahy, čteme v jednom textu z Lukášova evangelia. Ježíš jim řekl: „Má matka a moji bratři (příbuzní) jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají (Lk 8,21).“ Vlastní Ježíšovu rodinu tvoří posluchači Božího slova. Maria, sestra Marty a Lazara, která sedí u Ježíšových nohou a naslouchá, je blahořečena že zvolila lepší úděl, který jí nemůže být vzat. Blahoslavení jsou ti, kteří Boží slovo slyší a je zachovávají. Církev je místem, kde Bůh a lidé spolu rozmlouvají jako bratři a sestry, jako ti, kdo Boží slovo nejdříve vyslechli.
Druhý vatikánský koncil znovu zdůraznil výraz, který byl používán v prvokřesťanské době: stůl Božího slova. Křesťané jsou při naslouchání Božímu slovu shromážděni skutečně kolem jednoho stolu (liturgicky ambon, ne bonbon) a dostávají tak potravu pro svůj život z víry.
TK (aktualizace 17. 5. 2021)