AMZD02.23H2D249.250
Jan Křtitel, jak jsme to slyšeli v úryvku evangelia dnešní neděle, dosvědčil, že ten, který ho poslal křtít vodou, mu řekl (o Ježíšovi): „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým (Jan 1,33).“
Předběžná úvaha systematické reflexe
Pohled do dějin křestní praxe nám odhaluje zvláštní nesoulad: po všechna staletí vychází teologie křtu, při všech proměnách akcentů, veskrze od modelu křtu dospělého člověka. Křest je svátostí víry, odpověď na hlásání evangelia, znamení obrácení, odložení starého a obléknutí nového člověka, zkušenost smrti a zmrtvýchvstání s Ježíšem Kristem, závazek k praktikování křesťanské způsobu života atd. Avšak více než 1000 let, přinejmenším v evropském kulturním prostředí, křest malých dětí (kojenců) je zcela nejrozšířenější církevní praxí. Teologický modelový příklad (křtu dospělého člověka) se tak zdá být podle statistik výjimečným případem. Jaký k tomu zaujmout postoj, když se v této věci rozchází teorie a praxe? Odpovědi na tuto otázku, které nabízejí různá řešení, lze shrnout do čtyř směrů:
1. Zásadně se odmítá, aby se nahlíželo na křest dětí jako na produkt mylného vývoje křestní praxe, stejně se odmítá jakékoli křestní hnutí, (které by tvrdilo, že křest dětí je neplatný) a odmítá se i jemnější pohled teologa Karla Bartha, (který tvrdí, že křest je sice platný, ale odporuje rozumu, je beze smyslu). Proti takovým názorům stojí svědectví dějin.
2. Teologie křtu, která se rozvinula z modelu křtu dospělého člověka, se beze změny přenášela a přenáší na křest malého dítěte (kojence). V obou případech křtu jde o totéž dění, jen v částečně změněném pořadí; v jednom případě rozhodnutí pro víru křest předchází, v druhém případě následuje až po křtu (současné křestní obřady při křtu dítěte obsahují výzvu vůči rodičům a kmotrům, aby se rozpomenuli na svůj křest); tak nebo onak je křest svátostí víry. Část teologické tradice jde tímto směrem. Tato tendence je však problematická ze dvou důvodů: Předně by byla slova jako „obrácení“ a „rozhodnutí pro víru“ téměř bezobsažná, kdyby neznamenala nic jiného než dodatečné uznání předcházejícího stavu. A za druhé by byl od začátku redukován řád zkušenosti. Pro starokřesťanskou křestní praxi, a právě tak pro řád začlenění dospělých do církve, který byl vypracován podle II. Vatikánského koncilu je přece zkušenost životního obrácení, nového bytí, smrti a zmrtvýchvstání s Kristem, podstatná. Tuto zkušenost však nemůže zásadně spojovat se svým křtem ten, kdo byl pokřtěn jako kojenec.
3. Jsou i takové pokusy, které mají snahu pohlížet na křest dětí jako typický vzor a podle tohoto vzoru rozvinout křestní teologii: Křtěnec pak není v žádném případě (žádným způsobem) subjektem události křtu, křestní milost se pak zjevuje v nejčistší formě tam, kde lidské jednání ještě nemůže hrát žádnou roli. Tato interpretace se mohla zásluhou lidové teologie (jistě i zásluhou převládající praxe křtu dětí) velmi rozšířit. Odporuje však výsledkům zkoumání v Bibli a ve staro-církevní teologii, které ukazují, že tehdejší praxe nevylučovala křest dětí, avšak zároveň takový křest neznala jako modelový příklad. A křest dětí by stál také v rozporu s katolickou naukou o milosti, která rovněž nevidí Boží působení zaručeno tím, že lidské jednání se prosazuje co možná nejméně.
4. Jsou i řešení, která se pokouší zohlednit jak různost, tak také jednotu křtu dospělých a dětí. Starobylá církevní praxe a zejména pokoncilní reforma liturgických ritů umožňují nahlížet křest dospělých lidí na konci iniciačního procesu (křesťanské iniciace) a křest nemluvňat věřících rodičů jako dvě kvalitativně různé formy jediné svátosti křtu.
Tolik teologické úvahy. Aby bylo jasno, Kodex kanonického práva kánonem 867 nařizuje, že rodiče jsou povinni dbát, aby jejich děti byly pokřtěny v prvních týdnech po narození. Co nejdříve po narození nebo i před ním přijdou (rodiče) k faráři, aby požádali o křest dítěte, a náležitě se na něj připravili.
Nocke, F. J., translated by Káňa, T. (aktualizace 1. 6. 2021)