BMZD29.13VTK
Dnešní perikopa z Evangelia svatého Marka nám říká: Kdo by chtěl být mezi Vámi veliký, ať je vaším služebníkem. … Ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Proto se můžeme pozastavit u svátostného kněžství, které má služebný charakter, a v návaznosti na to u všeobecného kněžství, které se týká všech pokřtěných.
Kněžství všeobecné a kněžství služebné[1]
Ježíš Kristus, nejvyšší a věčný Velekněz (viz terminologie!), chtěl, aby jeho církev měla účast na jeho jediném a nerozdělitelném kněžství. „Jeden je vyvolený Boží lid: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5); společná je důstojnost údů, která vzniká z jejich znovu-zrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti.“ [2] Ačkoli je mezi všemi „opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla“, byli někteří z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné „jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři.“[3] Jak všeobecné kněžství věřících, tak kněžství služebné, čili hierarchické „se sice od sebe podstatně liší, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem má účast na jediném kněžství Kristově“.[4] Mezi nimi je účinná jednota, protože Duch svatý sjednocuje církev ve společenství a ve službě a udílí ji různé hierarchické a charismatické dary.[5]
Podstatný rozdíl mezi všeobecným kněžstvím a kněžstvím služebným není tedy v kněžství Kristově, které zůstává navždy jediné a nerozdělené, ani ve svatosti, ke které jsou povoláni všichni věřící: „Kněží dostávají od Krista ve svátosti kněžství skrze Ducha svatého zvláštní dar, kterým mohou pomáhat Božímu lidu věrně a úplně realizovat jeho všeobecné kněžství.“[6]
Různost se týká způsobu účasti na Kristově kněžství a je podstatná v tom smyslu, že „zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů“.[7]
Charakteristické znaky, které odlišují služebné kněžství biskupů a kněží (a jáhnů?) od všeobecného kněžství věřících, čímž vymezují ohraničení jejich spolupráce na posvátné službě, lze shrnout následovně:
a) služebné kněžství má svůj původ v apoštolské posloupnosti a je vybaveno posvátnou mocí,[8] která spočívá v možnosti a zodpovědnosti jednat v osobě Krista – Hlavy a Pastýře.[9]
b) služebné kněžství dělá z vysvěcených služebníků služebníky Krista a církve, a to skrze oprávněné hlásání Božího slova, slavením svátostí a pastoračním vedením věřících.[10]
„Služebníci kněžského stavu zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou tedy opravdu „služebníky Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, který jim je svěřil pro druhé, a stávají se tak dobrovolně služebníky všech.“[11]
Jednota a odlišnost služebných úkolů
Jestliže vytváří pro kněze vykonávání úkolů učit, posvěcovat a vést (munus docendi, sanctificandi et regendi) podstatu pastorační služby, různé funkce vysvěcených služebníků tvořící nerozdílnou jednotu nemohou být chápány odděleně jedny od druhých, nýbrž je musíme chápat v tom, jak si navzájem odpovídají a doplňují se. Nevysvěcení věřící mohou s pastýři spolupracovat pouze na některých z nich, a to do určité míry, pokud jsou povoláni k vykonávání této spolupráce náležitými způsoby a oprávněnou autoritou. Sám Ježíš Kristus „ve svém těle, to je církvi, ustavičně rozděluje dary nutné k různým službám, kterými si s jeho pomocí navzájem pomáháme ke spáse“.[12] „Plnění těchto úkolů však nedělá laika pastýřem: úřad (kněze) není konstituován úkolem, nýbrž svátostným svěcením. Jen svátost kněžství dává posvěcenému nositeli úřadu zvláštní účast na úřadě Krista – Hlavy a Pastýře a na jeho věčném kněžství. Úkol plněný v zastoupení odvozuje svou legitimitu formálně a bezprostředně od oficiálního pověření pastýřem. Jeho konkrétní plnění podléhá řízení církevní autority.“ [13]
Vatikán, 1997 (aktualizace 9. 5. 2021)
- V homilii se čerpá z Instrukce k některým otázkám ohledně možnosti laiků podílet se na službách vykonávaných kněžími, (Vatikán 1997) Sekretariát ČBK, Praha 2001. ↑
- Dokumenty II. vatikánského koncilu, Věroučná konstituce Lumen gentium č. 32, Zvon, Praha 1995. ↑
- Tamtéž. ↑
- Tamtéž, č. 10. ↑
- Srov. tamtéž, č. 4. ↑
- Jan Pavel II., Posynodální apoštolská adhortace Pastores dabo vobis (25. března 1992), č. 17; Zvon, Praha 1993. ↑
- Katechismus katolické církve č. 1547; Zvon, Praha 1995. ↑
- Srov. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Věroučná konstituce Lumen gentium č. 10, 18, 27, 28, Zvon, Praha 1995; Presbyterorum Ordinis, 2, 6; Zvon, Praha 1995; Katechismus katolické církve č. 1538, 1576; Zvon, Praha 1995. ↑
- Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis, č. 15; Zvon, Praha 1993; Katechismus katolické církve č. 875; Zvon, Praha 1995. ↑
- Srov. Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis, č. 16; Zvon, Praha 1993; Katechismus katolické církve č. 1592; Zvon, Praha 1995. ↑
- Katechismus katolické církve č. 876; Zvon, Praha 1995. ↑
- Dokumenty II. vatikánského koncilu, Věroučná konstituce Lumen gentium č. 7; Zvon, Praha 1995. ↑
- Posynodní apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici, č. 23; Zvon, Praha 1990. ↑