APST01.11KKC1849.1850.1851.1852.1853.1854.1855.1856.1857.1858.1860.1861.1862.1863.1865.1866.1868
Klasická katechetická formulace hříchu zní: Těžký hřích je vědomé (1) a dobrovolné (2) přestoupení Božího zákona v závažné věci (3). Postačí pak zpochybnit jednu ze tří podmínek, abychom tu měli hřích lehký (srov. 1857).
Věřící lidé mluví o hříchu (vztah skutku k živému Bohu), filosofové mluví o zlém skutku (vztah skutku pouze k druhým lidem).
a) definice hříchu
Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí. Je to přestupek v řádu pravé lásky k Bohu, bližnímu (a sobě samému). Zraňuje lidskou přirozenost a vážně porušuje lidskou solidaritu (hřích má tedy sociální dopad). Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“ (srov. úkon kajícnosti: zhřešil jsem myšlením, slovy i skutky), (1849).
Hřích je urážka Boha. Hřích je neposlušností tak jako hřích prvních lidí. Je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být „jako Bůh“ tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Kvůli takovému pyšnému vyvyšování sebe je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který se ponížil a vydal pro naši spásu (1850).
A právě v utrpení, kdy Kristovo milosrdenství hřích přemůže, hřích ve svrchované míře ukáže svoji krutost a mnohotvárnost: nevěra, vražedná zášť, odmítnutí a posměch ze strany předáků i lidu, zbabělost Piláta a krutost vojáků, Jidášova zrada tak tíživá pro Ježíše, Petrovo zapření, opuštění od učedníků. Právě v této hodině utrpení vyvěrá z Kristovy oběti nevyčerpatelný pramen milosti, který nabízí odpuštění našich hříchů (1851).
b) rozmanitost hříchů
Hříchy jsou rozmanité. Písmo uvádí několik seznamů hříchů. V Listu Galaťanům čteme: „Smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (1852).
Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu (závažnosti věci), jak se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání (Božích, církevních), proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých (popř. přírody). Mohou se rozlišovat na duchovní a tělesné hříchy nebo také na hříchy myšlením, slovem, skutkem a zaviněným opomenutím (1853).
Kořen hříchu je v srdci člověka, v jeho svobodné vůli. Ježíš řekl: „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To člověka poskvrňuje“ (první je cíl zvrácené touhy – v mysli, ve vůli, pak přichází uskutečnění hříchu, a to v mysli, slovu nebo skutku), (1853).
c) smrtelný a všední hřích (pohled subjektivní) – těžký a lehký hřích (pohled objektivní)
V tradici církve se prosadilo rozlišení mezi smrtelným a všedním hříchem (pro nás: mezi těžkým a lehkým hříchem), které je nastíněno i v Písmu (1854).
Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před Bohem. Všední hřích v nás ponechává Boží lásku „naživu“, ačkoli ji urazí a zraní (1855).
Smrtelný hřích vyžaduje nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti smíření (1856).
Aby nějaký hřích byl smrtelný, vyžaduje se, aby spolupůsobily tři podmínky: má za předmět závažnou věc (materii, která je upřesněna Božím desaterem) a kromě toho je spáchán s plným vědomím a naprostým souhlasem. Tedy se předpokládá poznání hříšného rázu skutku, toho, že skutek odporuje Božímu zákonu (1857 a 1858).
Nedobrovolná, nezaviněná nevědomost (ne nevědomost zaviněná, která může být i těžkým hříchem) může zmírnit i zrušit odpovědnost za nějakou těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny, stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy (1860).
Smrtelný hřích – důsledkem pro člověka je ztráta lásky a posvěcující milosti. Není-li hřích napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí tak vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratné rozhodnutí (1861).
Člověk se dopustí lehkého hříchu, když se jedná o méně závažnou věc. Dokonce i když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a naprostého souhlasu (1862).
Lehký hřích oslabuje lásku; ukazuje nezřízenou náklonnost ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při cvičení ve ctnostech a při konání mravního dobra. Lehký hřích zasluhuje časné tresty (viz odpustky). Všední hřích nás nestaví proti Boží vůli a přátelství, neruší smlouvu s Bohem. Lehký hřích „nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství, lásky, tedy ani věčné blaženosti“ (1863).
d) šíření hříchu
Hřích strhává k dalšímu hříchu. Opakováním stejných hříchů (i lehkých) se rodí neřest (viz špitál, známý jako zámek Kuks, s barokními sochami ctností a neřestí). Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích sklon, aby se šířil a upevňoval (1865).
Neřesti jsou opakem ctností. Hlavní hříchy (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost) plodí jiné hříchy i neřesti (1866).
Hřích je osobní skutek. Máme odpovědnost i za hříchy, které spáchali jiní, když při nich jakkoli vědomě a dobrovolně spolupracujeme (na potratu se podílí i manžel, pokud souhlasí). Tak musíme chápat i „sociální hřích, společné zlo“, které se skládá z osobních zlých skutků. Není možné se skrývat a zcela (viz circumstantiae, tedy okolnosti hříchu) ospravedlnit jakýmsi „všeobecným zlem“ (1868).
KKC (aktualizace 18. 5. 2021)