Martin Heidegger přednášel filosofii na univerzitě ve Freiburku (1915-23), v Marburku (1923-8), a opět ve Freiburku (1928-45). Na počátku své kariéry byl ovlivněn Edmundem Husserlem, ale brzy se od něj odpoutal, aby pak zformoval svou vlastní filosofii.
Jeho nejznámější dílo Sein und Zeit (Bytí a čas) bylo publikováno v roce 1927. Heideggerova aktivní podpora Hitlera v letech 1933-34 mu vysloužila akademickou suspendaci, zákaz akademického působení od roku 1945 do roku 1950. V důchodu publikoval mnoho děl včetně prvních svazků své Sebrané edice. Jeho myšlenky měly velký vliv na různé filosofické směry, počínaje existencialismem, přes hermeneutiku až k dekonstrukci, a také v oblastech literární teorie a teologie.
Heidegger se často vyjadřuje k danému tématu impulzivním a dramatickým jazykem, což je pak nesnadné sdělit stručnou formou. Tvrdí, že smrtelnost je pro nás vymezujícím okamžikem, že jsme vrženi do omezených světů smyslu, formovaným našim bytím-ke-smrti, a že konečný smysl je veškerá skutečnost, kterou získáváme. Prohlašuje, že většina z nás zapomněla na radikální konečnost svého bytí a světa, ve kterém žijeme. Výsledkem je vesmírná prázdnota, zvaná nihilismus, se svým příslibem, že ideální vševědoucí a virtuálně všemohoucí lidství může přetvořit svět ke svému obrazu a ke své podobě. Nicméně, stále si Heidegger ponechává naději, že můžeme znovu objevit naši lidskou přirozenost, ale jen za cenu přijetí nicoty temnější než nihilismus, který nyní uchvacuje svět. Na sotva šeptem pronesené doznání, „už ani nevím, kdo jsem a kde jsem“, Heidegger odpovídá: „nikdo z nás to neví do té doby, než přestaneme klamat sami sebe“ ([1959 a] 1966: 62).
Přesto prohlašuje, že není pesimistou. Chce jen přijít na to, co bytí jako takové znamená, a pokusil se o to v díle Bytí a čas. Nazval to fundamentální ontologií: systematické zkoumání lidského bytí (Dasein – česky: pobyt) za účelem stanovení obecného smyslu bytí. V roce 1927 byla publikována jen polovina knihy – ta část, která se zabývá konečností a časovostí lidského bytí. Heidegger vypracoval během následujících dekád zbytek plánu v méně systematické formě.
Heidegger rozlišuje mezi jsoucnem (všechno, co je) a bytím nějakého jsoucna. Toto rozlišení nazývá „ontologickým rozdílem“. Bytí nějakého jsoucna je smysluplná přítomnost tohoto jsoucna v oblasti lidské zkušenosti. Bytí má co do činění s „je“: co jsoucno je, jak jsoucno je a se skutečností, že je zcela. Lidské jsoucno se odlišuje svým povědomím o bytí jsoucen, včetně bytí svého. Heidegger nazývá lidské jsoucno „pobyt“ a tvrdí, že vlastní bytí pobytu je svojí podstatou časové, ne v obvyklém chronologickém smyslu, ale ve smyslu specificky existenciálním: pobyt ek-sistuje (vyčnívá) směrem ke své budoucnosti. Tato ek-sistenciální časovost odkazuje na skutečnost, že pobyt se vždy a nezbytně stává sám sebou, a nakonec se stává vlastní smrtí. Když se používá slovo pobyt, slovo „časovost“ nenaznačuje chronologickou posloupnost, ale konečné a smrtelné stávání se pobytu.
Je-li bytí pobytu zcela časové, pak všechno lidské povědomí je podmíněno touto časovostí, včetně rozumění člověka tomuto bytí. Pro pobyt, bytí je vždy poznáváno časově a skutečně časové je. Smyslem bytí je čas. Dvě hlavní teze díla Bytí a čas – že pobyt je časový, a že smyslem bytí je čas – se mohou interpretovat takto: bytí se odkrývá jenom omezeně v zásadně konečném povědomí pobytu.
Heidegger dochází k těmto závěrům fenomenologickou analýzou pobytu jako bytí-ve-světě, což znamená, jako odkrývající bytí v kontextech významu. Tvrdí, že pobyt otevírá oblast významu předjímáním (anticipací) vlastní smrti. Ale tato událost odkrývání, říká, zůstává ukrytá, dokonce i když to otvírá horizont smyslu a vede k tomu, aby se jsoucna chápala ve svém bytí. Odkrývání je vždy omezené: rozumíme jsoucnům v jejich bytí ne plně a bezprostředně, ale jenom částečně a neuceleně; nerozumíme věcem v jejich věčné podstatě, ale jenom ve smyslu, který mají v dané situaci. Omezené odkrývání – jak nastává, jakou má strukturu a co jej umožňuje – je ústředním tématem Heideggerova myšlení. „Čas je smyslem bytí“ byl jen prozatímní způsob pro vyjádření této myšlenky.
Pobyt tíhne k tomu, aby přehlížel skrytý rozměr odkrývání, a aby se namísto toho zaměřoval na to, co se stává odhaleným: jsoucna v jejich bytí. Toto přehlížení je to, co Heidegger nazývá zapomnění na odkrývání bytí. Tím myslí zapomenutí na nevyhnutelné skrytosti průběhu, kdy se bytí jsoucen odkrývá. Tvrdí, že toto zapomnění charakterizuje nejen každodenní „padlou“ lidskou existenci, ale taky celé dějiny bytí, což je metafyzika od Platóna po Nietzscheho. Rázně vyzývá pobyt, aby si znovu přivlastnil svou vlastní radikální konečnost a konečnost odkrývání, a tak aby se sám stal autentickým.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)