Termín „existencialismus“ se někdy používá výhradně pro dílo Jean-Paula Sartreho, který termín použil, aby jím odkázal na svou vlastní filosofii ve čtyřicátých letech dvacátého století.
Ale mnohem častěji se termín používá jako všeobecné pojmenování pro několik myslitelů v devatenáctém a dvacátém století, kteří ve svém myšlení učinili ústředním konkrétního jedince. Existencialismus v tomto širším smyslu povstává jako silný odpor proti filosofickým a vědeckým systémům, které považují všechno jednotlivé, včetně lidí, za členy nějakého rodu nebo za případy univerzálních zákonů. Existencialismus prohlašuje, že naše vlastní existence jako unikátních jedinců v konkrétních situacích se nemůže přiměřeně uchopit takovými teoriemi a systémy, které by nám zatajily velmi osobní úkol, že se máme v životě pokusit o to, abychom dosáhli sebe-naplnění. Existencialisté proto začínají podrobným popisem sebe jako „existujícího jedince“, kterého chápou jako jednající osobu zasazenou do přesně stanoveného sociálního a historického světa. Největší snahou existencialistů je porozumět tomu, jak jedinec může v moderním světě dosáhnout takového života, který je pro něho největším obohacením a naplněním.
Existencialisté zastávají názory na lidskou existenci, které se velmi se liší, avšak v jejich spisech existuje množství témat, která se opakují. Zaprvé, existencialisté mají za to, že lidé nemají předem daný smysl nebo esenci, které by pro ně naplánoval Bůh, nebo by vyplývaly z lidské přirozenosti; je to na každém z nás, abychom vlastním jednáním rozhodli, kdo jsme a co jsme. Toto je podstata Sartrovy definice existencialismu jako názoru, že u lidí „existence předchází esenci“. Tím se míní, že nejprve jednoduše existujeme – shledáváme sami sebe zrozené do světa ne naší vlastní volbou – a pak je to na každém z nás, abychom určili naši vlastní identitu nebo esenciální charakteristiky v průběhu našeho života tím, co děláme. A tak naše esence (souhrn definujících vlastností) není dána, ale je předmětem (naší) volby.
Zadruhé mají existencialisté za to, že lidé rozhodují o svých vlastních osudech a jsou zodpovědní za to, co udělají se svým životem. Lidé mají svobodnou vůli v tom smyslu, že nezáleží na tom, jaké sociální a biologické faktory ovlivňují jejich rozhodnutí, lidé mohou rozmýšlet o těchto podmínkách, rozhodnout, co se jimi míní a potom udělat svá vlastní rozhodnutí, jak s těmito faktory zacházet při jednání ve světě. Protože jsme v tomto smyslu bytosti, které sebe-utváří nebo sebe-modelují, máme plnou zodpovědnost za to, co uděláme se svým životem.
Nakonec se existencialisté zaměřují na rozpoznání nejvíce autentického a nejvíce naplňujícího způsobu života, který je pro jedince možný. Podle jejich názoru má většina z nás sklony k tomu, abychom napodobili způsoby života „stáda“: máme pocit, že děláme dobře, když děláme to, co v důvěrně známých sociálních situacích dělá „každý“. V tomto ohledu se o našich životech říká, že nejsou autentické, že nejsou skutečně naše vlastní. Aby se podle tohoto názoru stal jedinec autentickým, tak musí převzít odpovědnost za svou vlastní existenci jasně a pevně. Taková proměna je umožněna hlubokými emocionálními zkušenostmi, jako je úzkost nebo zkušenost existenciální viny. Když čelíme tomu, co se vyjevuje v takových zkušenostech, existencialisté pak prohlašují, že budeme mít jasnější chápání toho, o co v životě jde, a že budeme schopni stávat se takovými jedinci, kteří jsou věrnější a více začleněni.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)