DVNC07.13VTK
Na základě dnešního evangelia s tématem křest Páně můžeme uvažovat o souvislostech mezi Duchem svatým a Kristem. a) Účast Ducha sv. při vtělení (početí). Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, je veledílem poslání Syna a Ducha v plnosti času.
Poprvé v plánu spásy nachází Bůh příbytek, protože jej Duch připravil a Boží Syn tak mohl přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu často četla církevní tradice nejkrásnější texty o moudrosti ve vztahu k Marii. Maria je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají projevovat „divuplná Boží díla“, která Duch vykoná v Kristu a v církvi.
Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž je „vtělena všechna plnost božství“. Ryzí milostí byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se“. A Maria se obrací svým chvalozpěvem k Otci v Duchu svatém, když v sobě nese věčného Syna, a je to díkůvzdání celého Božího lidu, a tedy církve.
V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův milosrdný plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.
V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým a prvotinám národů.
Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky. První ji vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, manželé z Kány a první učedníci.
Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává „Ženou“, novou Evou, „matkou živých“, Matkou „úplného Krista“. Jako taková je spolu s apoštoly, kteří se „svorně a vytrvale modlili“, na úsvitu „posledních časů“, které Duch zahajuje ráno o Letnicích tím, že veřejně ukáže církev.
b) Duch svatý při křtu v Jordánu (pomazání Mesiáše). Ježíšův veřejný život začíná u Jordánu, kde přijal křest od Křtitele Jana. Jan hlásal „pokání na odpuštění hříchů“. Přicházely zástupy hříšníků – celníků, vojáků, farizeů, saduceů, nevěstek a všichni se od něho nechávali pokřtít. A tu se objeví Ježíš. Křtitel váhá, Ježíš na něj naléhá, aby i jej pokřtil. V tom sestupuje Duch svatý na Ježíše v podobě holubice a „hlas s nebe“ řekl: „Ty jsi můj milovaný Syn“. Tak se Ježíš zjevil jako Mesiáš Izraele (pomazaný Duchem) a Otec nebeský se k němu přiznal jako k Božímu Synu.
Při tomto křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího Služebníka. Zařadil se mezi hříšníky. On je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ a už předjímá „křest“ krve při své smrti. Přichází naplnit „všechnu spravedlnost“. Plně se podřizuje vůli svého Otce. Přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, že je jeho milovaným Synem. Duch, kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine. On pak bude jeho zdrojem pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřela nebesa“, která kdysi uzavřel Adamův hřích a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.
Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení. Křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil, aby se znovu narodil z vody a z Ducha, aby se v Božím Synu stal milovaným synem nebeského Otce, aby „vstoupil na cestu nového života“. Všechno, co se stalo Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý, a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás podle hlasu z nebes Bůh Otec vzal za vlastní.
c) Před smrtí a vzkříšením slibuje Ježíš Ducha svatého. Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však naznačoval při svém učení skutečnost Ducha svatého. Se svými učedníky o tom mluví otevřeně, když mluví o modlitbě a o svědectví, které budou muset jeho učedníci vydávat.
Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům. Na Ježíšovu prosbu jim daruje Otec Ducha pravdy, jiného Přímluvce. Otec ho pošle Ježíšovým jménem. Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví. Povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista. A světu ukáže, v čem spočívá hřích, spravedlnost a soud.
Konečně přichází Ježíšova hodina a Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí. A „vzkříšen z mrtvých slavnou mocí Otce“ ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky „dechne“. Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním církve: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás“.
d) V den Letnic se slib naplní sesláním Ducha svatého. V den Letnic (po uplynutí sedmi velikonočních týdnů) se naplňují Kristovy Velikonoce sesláním Ducha svatého. Duch svatý se ukazuje, sdílí a je darován lidem jako božská Osoba. Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá tohoto Ducha.
O Letnicích je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice. Od toho dne je království, hlásané Kristem, zcela otevřeno těm, kdo v Krista uvěří. V pokoře a ve víře se již na zemi každý věřící podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým neustálým přicházením uvádí svět do „posledních časů“, je to doba církve, již započatého, ale ne ještě dovršené Božího království.
Benedikt XVI. (aktualizace 29. 3. 2021)